Sophie a její strasti (1. zmar)

Nikdy nejsem zcela přesvědčen, nikdy prostě nevím. Snad bych mohl říct známý výrok jednoho myslitele: "Vím, že nic nevím". To se mi ale zdá poněkud málo. Spokojit se s prostým konstatováním, že prostě nevím a vědět nemůžu. Ne, jsem přesvědčen, že prostě nic nevím, to je teď můj aktuální pocit. Ale zůstat  u něj, spočinout v něm? To ať se ten světoznámý autor nezlobí, ale to se rovná čisté sebevraždě. Sebevraždě dobrovolné, sebevraždě, kdy nepokrytě vraždím sebe, tedy možnost, možnost vědět i něco jiného než prosté nic.  

Vždy když jsem potkal Sofii na ulici, musel jsem na chvíli zůstat ve vytržení. Nevím už co to přesně způsobovalo, ale nikdy jsem ji nedokázal sledovat, aniž jsem nepozastavil své běžné myšlenky, aniž jsem neodložil své stereotypní problémy, prostě jsem byl vždy nucen vyjít ze své relativního klidu. (Nebo mě snad můj pracně budovaný klid při setkákání s ní bez pardónů opuštěl?)
Každopádně mě na ní pokaždé něco vzrušovalo. Jednalo se o její vlasy, jenž ve větru měnily svůj tvar tak rychle, že to mé prosté oko nedokázalo sledovat. Šlo také o její šaty, které vždy vypadaly tak trochu obměněné (nikdy stejné), takže to moje paměť nebyla schopna zachytit. A vůbec nejdůležitější bylo její chování, které se neřídilo normálními přírodními zákonitosti (jako třeba proměnlivé počasí), ale zachovávalo vždy vlastní  logiku a vlastní postupy, které můj rozum nebyl schopen obsáhnout, natož pak pochopit.

Dlouho jsem se zdráhal ji oslovit. Hledal jsem k tomu vhodnou příložitost, která se stále nevyskytovala. Jenže ve své podstatě, jsem stále v skrytu mé duše doufal, že ji oslovovat nepotřeji, že není třeva na sebe zbytečně upozorňovat. Chtěl jsem dál vídat její krásu, ale neměl jsem žádný zájem na tom, s ní začít rozhovot. Proč? Protože bychom si něměli co říct? Nebo protože bych musel projevit svoji vlastní iniciativu a ten setsakramentský rozhovor s ní prostě začít?

Ale teď, když projíždím temnotou a vidím v dálce světla, která signalizují pouliční osvětlení poněkud osyřelých, pozdních, večerních ulic,  v hlavě mi běží tisíc proporčně skvělých obrazů, ale žádný z nich nestojí ani za letmý pohled. Teď, mám v sobě několik promile (za což jistě může to ničimně svůdné víno) a jen jednu jedinou myšlenku, lehnout si, lehnout si hned teď, třeba do nejbližší příkopy, lehnout si a spát, a vykašlat se na zrádnout zimnici pozdních letních rán. Tedy není, když jasně pociťuji svoji prostou animálnost, jsem nabyl přesvědčení, že je třeba Sofii oslovit. Oslovit ji, ať to stojí cokoliv. Počítám se vším. S tím, že pozbiji svého relativního klidu, i s tím, že budu mít díky ní méně čas, který bych jinak vyplnil jinými (vesměs zcela neužitečnými) věcmi. 

Jsem rozhodnut Sophii oslovit, zatahat za rukáv a vše co bude poté následovazt (byť by to bylo sebestrašnější či sebekrutější) vám popsat. Vím, že se tím přidávám k něm zlořádům, kteří vší své težké fascykli v poličkách knihoven(, jenž mají přece jen omezenou nostnost). K politováníhodné je mimojiné ještě ta skutečnost, že sám za sebe necítím, žy by toto "plnění regálů" mělo být pro vás nějak prospěšné. Nevím, prostě to tak cítím a je mi zcela jedno jesti budete díky mé touze a pocitům montovat nový regál v knihovně. (Montujte si a nadávejte, ale já jsem se jednou rozhodnul)