Requiem neklidné mysli (sbírka Humberto)

Mihotavé světlo svícnu, bloudí po stěnách pokoje. Odněkud ze tmy tvoří stíny, a jejich grimasy - vrtkavé postoje, mezi sebou soupeří, jestli jim někdo uvěří, že jejich nejvroucnější touhy, v neklidu světla tonou.

Ale čekají, zase čekají naprosto odevzdáni, libovůli úředníků, jež vůbec neznají, neklid, tu těkavost okamžiků. Návrat z turné do Hamburku. Kolik jsme prošli různých zemí, kde spatřili četné divy, a zůstávali ohromeni, nad vstřícností publika, kdy jeho obdiv neznal mezí, jež posouvány neustále, vše zastřely vůní svou, tvoříce pokladnu bezednou, vlévajíc úsměv do tváří, dávajíc sílu potřebnou, a inspiraci nezměrnou, jež chtěla stále přetvářet, jejich jednotvárné dny, a činit požitek tajemný, jak brilance zimní vločky. První zimní dny v Hamburku. Naše nitra, zase čekají, naprosto odevzdána, libovůli publika, které se jen utíká, k prožitku svých dlouhých okamžiků. Možná už dnes, možná až zítra, přijdou a budou mlčky brát. Všechna až dosud prožitá jitra, a naše kapela k tomu bude hrát. Requiem, pro naše nesplněné touhy. Requiem, pro bílé tesáky statných lvic. Requiem, pro hrdost mých lipicánů. Requiem, pro nás, pro cirkus Humberto. Má mysl budoucnosti nevěří, i když by duše stokrát chtěla. Ale mé touhy čekají již u dveří, musím jít budoucnost předehnat. Ale zítra a možná že i dnes, přijdou a mlčky budou brát, všechen můj šarm, lesk i čest, jenž noří se do temných koutů, kde mé nejvroucnější touhy, nabízí pravou krásu, dávají světlo jasu, a jejich úsměvy a pohledy slibné, odněkud z dálky slabá zář, jak cesta nekonečně líně se vine, mihotavé světlo svícnu.