Moje (rozpolcené) nitro

Chtěl bych vám teď povědět něco o mé nerozhodnosti. Je mi zcela jasné, že máte samozřejmě lepší (a jistě i záslužnšjší) věci na práci, než číst tento můj výron. Výron mého rozpolceného nitra, které je čistě jen a jen mým problémem. Vždyť proto je to koneckonců jen mé vlastní nitro, které opečovávám, živím a hladím malebnými představamy oné šťastné budoucnosti, kdy konečně bude pokojné a kdy konečně bude moci spočinout. Zatím ho však týrají mé výlevy nerozhodnosti, trhají ho na kusy, takže v jednu chvíli může mít pocit, že už je po všem, že to skončilo. Omyl mé nešťastné, tolik zkroušené nitro. Vydržíš daleko více než bys sis řeklo, vydržíš daleko více bolesti než kolik si jí dokážeš vůbec připravit. Vydržíš. A proto tě miluji, proto tě mám rád.  

Nicméně jestli  k tobě skutečně takovou lásku, jakou tu popisuji. Asi bych měl nějak zakročit proti výlevům mé nerozhodnosti, jež tě ostrým řezem dělí tvoji substanci na dvě části. Ale copak to vůbec jde, být v této rozpolcenosti?

Mám obavu, že nejspíš ne. Možná budeš něco namítat na obhajobu této nuzné existence, když jsem se nad tímto tvým problémem zamýšlel a zvážil všechna pro i proti, musím konstatovat jediné možné stanovisko (tedy alespoň z mého pohledu) - rozdělená substance nemá právo na svoji existenci, rozdělená substance nemá právo být. Ne, neděs se, vše ti vysvětlím. Když se totiž podíváme na význam tohoto všemi filosofy tak propírané slova - substance, dojdeme nejspíš k závěru, že tato substance, co je ti doopravdy vlastní, co s tebe dělá skutečně jedinečný subjekt, co tě prostě určuje. Když však tuto substanci rozdělíme (díky mé nerozhodnosti) na dvě (a více) částí. Co z tebe zbyde? Pokud něco jiného než právě tyto dvě (a více) částí, pak mě opravdu zajímá jak bys tohoto (jistě podivuhodnéhé) jevu docílilo. Možná by sis řeklo, že v každé z těchto části je tvá substance plně obsažena.

Jistě, ale ... (Nesmíme tolik přeceňovat Ježíšovo rozmnožování chlebů, nebo si opravdu myslíš, že se to doopravdy takto stalo? Krom toho i kdyby se jednalo o skutečnou realitu a ne spíše jen o opbraz. Pořád by to nebylo tisíc totožných chlebů i kdyby vznikly z jednoho bochníku. Jak to tak můžu s určitostí tvrdit? To ti samozřejmě mohu vysvětlit četnými argumenty, ale pro urychlení použijme klasického, ale tolik věrného, argumentu prostoru a času. Každý z těchto tísíců bochníků se přeci nachází v jiném prostoru a čase a porušit tuto zákoniotost světa by nemohl porušit ani Ježíš, byť byl Bohem. I kdyby rozmnožil jeden chléb na tisíc dalších v jediném okamžiku, což by snad šlo, ale byla by k tomu potřeba ona božkost , kterou jsem zmiňoval, rozhodně by již byl v koncích kdyby se měl těchto tisíc chlebů vměsnat v jediném okamžiku do jediného bodu. V té chvíli by musel nutně porušit přírodní zákonitosti tohoto světa, musel by si prostě vybrat, jestli chce být nadále bohočlověkem nebo čistě a jen výlučně Bohem.)  

To však jen na okraj, abych ti ukázal s jakou naivitou někdy uvažuješ. A navíc špatně posloucháš, neříkal jsem, že má nerozhodnost staví tvoji substanci před dilema jestli být prvým nebo druhým. Ne, říkám výslovně, že dělí tvoji podstatu na části. O zachování takovéto rozpolcené substance, tebe samotného, tak nemůže být ani řeč.

Ale jak už jsme předestřel na začátek, miluji tě. Miluji tvoji sílu s jakou snášíš bolesti tohoto násilnického rozpolcování tvé podstaty. Miluji tvoji odvahu s jakou k tomuto rozpolcování přistupuješ, jelikož nikdy si nemůžeš být zcela jist, že tě jednou nezahubím, tedy, že nerozdělím tvoji substanci na dvě samostatné části, které se budou od sebe pomalu ale jistě vzdalovat  bez nadějných vyhlídek na opětovné spojení. A konečně miluji tvoji lásku kterou mi prokazuješ, jelikož kdyby sis teď řeklo, že to vzdáváš, kdybys rezignovalo na moji hluchotu, s určitou platností být přestalo být mým nitrem, moji substancí.

Pokud tě chválím, nelorifikuji tebe samotného, ale spíše princip nutnosti, který v sobě neseš. Nutnosti, která mi jasně říká, že pokud chci pomýšlet na svoji bytnost, musím vzít v potaz to, že bez tebe toho nemůžu dosíci, byť by tato snaha byla sebeupřímější a sebeurputnější. To, že ke své bytnosti nemůžu potřebovat tvých x částí, které již nemají s tebou a tedy i s mojí bytností pranic společného, je fakt, který dávám všem (milým) komentátorům jako terč na šipky a jiné metací předměty (slova, věty, myšlenky). Nechci tím však ani v nejmenším naznačit, že bych souhlasně přikyvoval semilním myšlenkám starců (za všechny Augustin, Platón - kterých si mimo jiné velmi vážím), že jsi stálé, neproměné, plně kvalitní a mě nezbývá nic více než tuto tvoji genuitivnost postupně objevovat. 

Jistě by tě, mé milé nitro, takováto fce ani nebavila. Jen si představ, čistě a jen inertně spočívat ve své maximální (avšak konečné) kvalitě, nemohouc se pohnout ani o píď vzad, ani o píď vpřed. Zajímalo by mě, kde by si v této strnulé poloze bralo tolik inspirace, kterou podněcuješ moji touhu po tobě? A myslíš, že by ses opravdu dozalo dívat na to, jak se od tebe vzdaluji? A kdyby se mi přece jen podařilo dojít najít tvého génia a mohl bych zcela zastavit svůj pohyb, utišit svoji nezměrnou touhu po tobě, nečekala by mě v tomto bodě spíše smrt, než blažené prožívání v tvojí přítomnosti? A kdyby přece jen dokázal nějakým způsobem žít bez touhy po tobě, neztratil bych tě právě v tom okamžiku, kdy bych po tobě přesal toužit?

Na tyto otázky si budeš muset odpovědět samo. Ty totiž znáš jistě nejlépe svoji situaci. Kdybych tvrdil, že se ti pobyt v poněkud inertní maximální kvalitě zajisté nebude líbit, asi bych platil za naivního člověka. Jelikož jak můžu soudit tvé pocity, tvé usuzování, když nejsem v tvojí pozici.

Odpovídej se na otázky všemožnými způsoby a kdyby ti chyběla inspirace, zavedu tě katakomb spisů, kde strávíš věčnost, tedy čas, který je ti vyhrazen. V těchto katakombách dlí největší myslitelé (domnělí i skuteční), kteří měli tu odvahu a přednesli za celý lidský rod tvoji odpovědi na tvoje otázky. Já osobně si podobné ambice nekladu.

Bude to nyní tedy znít trochu sobecky, ale mě osobně docela stačí, když budu mít možnost po tobě toužit, když budu mít možnost tě hledat. A díky síle a inspiraci touhy po tobě, budu moc žít. Žít se vším co k životu patří. Žít a neumírat předčasně ještě za mého života.