Smrt jako přítomnost (Nietzscheho proměny smrti - 1. část)

Smrt je nejčastěji chápaná jako vyústění života. Její umístění bychom pak tedy měli hledat na jeho konci. Takto pojímaná smrt by pak rozhodně platila za jakousi budoucnost, to co ještě nenastalo, ale teprve nastane. Tato pojetí nám určuje především lineární pojetí času. Ovšem ani cyklické uchopení časovosti na tom není lépe. Pořád je tu probíhající život, na jehož konci je smrt. Rozdíl je pouze v tom, že na rozdíl od předchozího pojetí se zde neustále opakuje. Pořád tu však bude probíhající život, který směřuje ke své smrti položené kdesi v budoucnosti.[1] 

 Oproti tomuto tradičnímu vnímání smrti přichází Fridrich Nietzsche s radikální myšlenkou, umístit smrt do přítomnosti, tedy chápat smrt jako přítomnost. Smrt již pro něj není onou vzdálenou budoucností, ale je stejně přítomná jako život. Tak jako na jiných místech své filosofie, boří i zde léty strnulé axiomy, o kterých jsme se domnívali, že jsou neochvějné.

Avšak jak se mu tento „husarský“ kousek povedl? Odpověď hledejme v pojetí časovosti. Nietzsche totiž, na rozdíl od většiny svých předchůdců, nedělí čas na minulost, přítomnost a budoucnost. Odmítá se pochybovat na přímce lineární časovosti či kružnici cyklického pojetí.[2] Budoucnost a minulost jsou entitami, které pro něj v tradičním slova smyslu[3] neexistují.

Ústředním bodem se u něj stává přítomný okamžik. Minulost a budoucnost se pak skládá z těchto přítomných okamžiků. Nejde tedy rozhodně mluvit o nějaké svébytné entitě minulosti (či budoucnosti), jež má pouze vztah k přítomnosti. Pokud Nietsche říká, že se minulost skládá s přítomných okamžiků, které přitom nejsou jen částmi minulosti, ale naprosto svébytnými entitami, pak je minulost a budoucnost de facto přítomností.

Tato myšlenka je uvedena v život v třetím dílu Zarathustry v kapitole O vidění a hádance. Zarathustra opět schází dolů k lidem a vypravuje lodníkům, jak se mu jednou, když vystupoval na horu, usadil na rameni duch tíže, napůl krtek, napůl trpaslík. Spolu pak mluví krom jiného právě o časovosti.[4]

„Tu se stalo, co mi nadlehčilo: neboť trpaslík mi seskočil s ramenou, zvědavý! A dřepl si na kámen přede mne. Byla to však právě cesta branou, kde jsme se zastavili. „Viz tuto cestu branou, trpaslíku!“ pokračoval jsem: „ta má dvě tváře. Schází se tu dvě cesty, těmi ještě nikdo neprošel až na konec. Tato dlouhá ulice zpět, ta trvá věčnost. A ona dlouhá ulice dopředu – toť jiná věčnost. Odporují si, ty dvě cesty, narážejí si právě o čelo – a zde pod tou branou se setkávají. Jméno té cesty branou je napsáno nahoře: Okamžik.“:[5]

Nietzsche zde pojednává o okamžiku, přítomnosti, ve které se setkávají minulost i budoucnost. Obě dvě cesty z brány (okamžiku) vycházejí a opět do ní vstupují. Na první pohled by se sice mohlo zdát, že je zde vyjádřen cyklický pohyb času (byť trochu prozaičtěji). Je však třeba si uvědomit, co Nietzsche říká, když se zastaví trpaslíkem pod branou, stane v přítomnosti. Na adresu samostatně stojící minulosti a budoucnosti lze z jeho slov vyčíst neskrývanou marnost, vždyť jak sám říká: „…těmi ještě nikdo neprošel až na konec.“[6] Dále pak pro něj obě dvě stojí navzájem v protikladu. Vypadá to tedy, jakoby sami o sobě byly neúplné, jakoby ke své plnosti potřebovala jedna druhou, spojení. Je to pak právě přítomnost, kde se jejich protivy potkávají a tvoří celek.

Nesmíme si však myslet, že by Nietzsche připustil, aby se v přítomnosti setkali a poté se opět vydaly svojí cestou. Jeho vykreslení časovosti tak nelze pojmout čistě cyklicky. Kdyby člověk opakovaně procházel minulostí budoucností a občas se zastavil pod branou (v přítomném okamžiku), lavíroval by mezi neúplnou minulostí, budoucností a plností okamžiku. Taková pouť by nebyla zajisté méně strastiplné než tradiční lineární časová přímka. Pokud tedy nechceme připustit, že by nám Nietzsche tato muka připravil, je třeba hledat jiné vysvětlení.

Zarathustra, jenž se zbavil ducha tíže, stojí pod branou. Jedině odtud může nahlédnout minulost a budoucnost v jejích pravých barvách, jedině zde si může uvědomit, co každé z nich chybí. V tomto okamžiku má tedy konečně rozvázané ruce. Kdyby tento bod[7] opustil, pak opět ustrnul s okovy v „žaláři časovosti“. Pokud si tedy chce zachovat volné ruce (o tom, že je tento motiv v Nietzscheho filosofii více než patrný asi netřeba pochybovat), pak musí nutně v tomto bodu zůstat.

Z uvedeného se tedy jeví, že by bylo nejadekvátnější chápat Nietzscheho časovost, jako sled přítomných okamžiků, jež neupadají do minulosti a nejsou jen čistě v možnosti budoucnosti.[8] Tato řada okamžiku, by se pak zajisté dala spojit do okamžiku jediného a překlenout bránou (tedy oním okamžikem) nad touto cestou.[9]

Co však toto zjištění znamená pro Nietzscheho pojetí smrti? Především to, že smrt již nelze s tak neochvějnou jistotou pokládat do vzdálené budoucnosti (jako se to činilo dříve). Tato projekce smrti do vzdálené budoucnosti nám totiž může navodit pocit její nepřítomnosti a tedy nás nechat lhostejnými k uvědomování si sebe sama.[10]

[1] zde pak není ani tak podstatné, jestli tento proces bude neopakovatelný (v pojetí lineárního času), či neustále se opakující (v případě času cyklického). Vztah života jako přítomnost a smrti jako budoucnosti zde bude stále nanejvýš patrný.

[2] Nietzscheho pojetí času velmi připomíná cyklickou variantu, liší se však od něj tím, že minulost a budoucnost nejsou samostatnými entitami, ale spíše jen participují na přítomnosti. 

[3] mám na mysli pojímání minulosti a budoucnosti, jako časových úseků před a po přítomnosti.

[4] FINK, Eugen. Filosofie Fridricha Nietzscheho. Praha: OIKOYMENH, 2011. s. 98 – 100. ISBN: 978-80-7298-266-0.

[5] NIETZSCHE, Fridrich. Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia, 1995. s. 144. ISBN: 80-85885-79-4

[6] NIETZSCHE, Fridrich. Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia, 1995. s. 144.

[7] přítomný okamžik se zde více než patrně jeví téměř jako umbilicus mundi, bod ze kterého je možno pohnout světem, jak se vyjadřuje i Archimedes. Za pozornost stojí především ten fakt, že myslitelé (od dob Archimeda, ale i před ním) hledali tento středobod světa mimo něj. (Většina představ směřuje k bodu nezávislému na tomto světě, tedy minimálně takové entitě, která nepodléhá časovosti a prostoru, které jsou světu imanentní. F. Nietzsche však k údivu všech klade tento bod do světa, a co víc přímo do naší přítomnosti.

[8] FINK, Eugen. Filosofie Fridricha Nietzscheho. Praha: OIKOYMENH, 2011. s. 100.

[9] pro ty z vás, které tato úvaha děsí a jsou rozhodně mě obvinit s naprostého překroucení Nietzscheho myšlenky, má zajisté největší pochopení. Avšak zároveň bych vám rád uložil i takový malý úkol, podat lepší výklad a přitom ubohému Nietzschemu nesvázat ruce.

[10] podobně o tom mluví také M. Heidegger, který vztah ke smrti chápe jako „starost“ o pobyt (dasein) člověka ve světě. Tato „starost“ nás pak nutí k tomu, abychom se svým pobytem více zabývali. Tedy opět, abychom hledali sebe sama. (Scherer, Georg. Smrt jako filosofický problém. s. 72.)