Hleďte, hlásám vám nadčlověka

„Hleďte, hlásám vám nadčlověka, toť onen blesk, toť ono šílenství.“[1] Asi nejznámější citát od jednoho z největších provokatérů v dějinách filosofie, Fridricha Nietzscheho. Samotný F. Nietzsche, objevený Martinem Heideggerem, byl již snad nesčetněkrát zavrhován či oslavován. Pozdvižení, které tento Němec, trpící často podle jeho životopisců depresemi, roznítil na poli filosofie, se asi dá jen těžko přecenit. Každá podobná „rozbuška“ je pro filosofii (ale nejen pro ni) přímo zázračným hnacím motorem. Otázky, které vzbuzují Nietzscheho spisy, inspirovaly mnohé a jejich esence nevyprchala dodnes.

Tolik tedy na úvod. Pokud jsem vás však navnadil na jedno z mnoha pojednání o tomto velikánovi novodobé filosofie, budu vás muset zklamat. (Úvodní medailon má však svůj význam. Přece jen na Nietzscheho tak úplně nezapomeneme. O tom však později.) Chtěl bych se totiž nyní zaměřit na myšlenky českého undergroundového básníka a filosofa Egona Bondyho[2]. Po přečtení některého z jeho děl vám rozhodně neunikne, že má k F. Nietzschemu opravdu blízko. Nikde to to však není tak pregnantně patrné jako v eseji Juliiny otázky, ke které se bude moje pozornost upírat především.

Egon Bondy zde uvádí jednu ze svých nejvýraznějších tezí. Ve svých pozdějších dílech pak různě komentuje a přehodnocuje některé z jejích částí. Její základ však neupouští. Jedná se o vytváření nových kvalitativních rovin na úkor předchozím. Abych to upřesnil, poté co se dojde jedna rovina života ke své horní hranici, vzniká nová rovina odlišné kvality od ní. Ta se na ní nějaký čas podílí, ale stále více se z ní vyčleňuje, osamostatňuje se, až ji nakonec zcela, Bondovskou rétorikou dialekticky, neguje, a existuje pak již zcela samostatně. Celý tento kolos vznikajících stále kvalitativně vyšších rovin pak funguje v rámci tzv. samopohybu ontologické reality.[3]

O samopohybu ontologické reality by se dala napsat samostatná studie, protože sám o sobě představuje téměř nevyčerpatelnou směsici problémů, kde vyřešíte jeden a v návaznosti na to vám hned vyvstanou další.  Samotný Bondy se s tímto samopohybem potýká až do sklonku svého života. Pro naši momentální potřebu pak bude dokonale stačit, když si představíme samopohyb ontologické reality, jako neustálý proces probíhající na platformě dialektiky. Tedy z negace starého vzniká vždy něco nového. Tato negace je pak zde myšlena v oblasti hodnot. Každý nová rovina ontologické reality pak k svému plnému uplatnění musí popřít hodnoty roviny staré, předcházející. Takovýto samopohyb pak v sobě nese náboj neustálého probíhání, přičemž není nikde pevně ohraničen žádným výchozím ani konečným bodem.[4]

Vraťme se však opět k našemu původnímu problému. Podle Egona Bondyho se tímto způsobem vyčleňuje s inertní anorganické hmoty bios, nositel života.[5] Samotný bios pak má být překonán vznikem tzv. „artificiální“[6] roviny, která by měla být striktně založena na intelektuálním principu. Mezi biosem a touto novou, námi dosud nezakoušenou rovinou života, pak staví Bondy člověka, jako vrchol biologické roviny a možný počátek[7] roviny následující.[8]

Na mnoha stránkách své eseje (ale i celého svého díla) Egon Bondy explicitně říká, že současný stav člověka je neudržitelný a musí být překonán. Argumentuje přitom tím, že člověkovi jako existenčnímu druhu je vlastní tvoření hodnot, činnost, kterou bios podle něj zcela postrádá. Současný člověk se tak nachází v rozpolcení, jelikož stále zůstává v biosu, který potřebuje k udržení svého života a přitom v sobě zakouší potřebu hodnoto-tvornosti, kterou mu však bios v plné míře neumožňuje. Tak vzniká mezi ním a biosem svár, který se podle Bondyho dá překonat jenom tak, že člověk, tvořitel hodnot, vytvoří novou rovinu v rámci ontologické reality.[9] A sice rovinu, která bude na životu nezávislá. Bondy ji nazývá „artificiální“. V jejím rámci by pak mělo být možné neustále vyrábět nové formy existence. Člověk v této rovině by pak měl platit za indium, které bude schopno převzít veškeré bohatství lidského rozumu a stavět na něm v nezávislosti na biologičnu.[10]

Divil bych se, kdyby se našel čtenář, kterému by výše zmíněná teze o překonání člověka nepřipomínala myšlenku, která již byla řečena dříve. Samozřejmě je zde zcela evidentní myšlenka překonání člověka podle Zarathustry Fridricha Nietzscheho. Rozpolcený člověk mezi biosem a novou, hodnototvornou rovinou je tak oním nataženým provazem, mezi člověkem, vyvinutou entitou na platformě biologična a nadčlověkem, o jehož životní prostoru Nietzsche nic explicitně neříká.

Máme zde tedy dva koncepty překročení člověka, kdy jeden je spíše prozaický, druhý pak vystaven racionálně. Je však podání E. Bondyho jen rozpracování, důslednější promyšlení původní Nietzscheho teze?[11] Na první pohled by se dalo tomuto tvrzení rozhodně přisvědčit. Oba dva se shodují v tom, že je situace současného novodobého člověka již neudržitelná a je nutno udělat razantní krok, tedy překročit sebe sama. Jejich nový člověk je také nositelem hodnot, které mu dávají význam. Pokud se však zamyslíme nad tím, jaký vztah zaujímají k biosu, najdeme zde jistý rozdíl. (I když se nám opět může zdát, že se Nietzsche ve svém Zarathustrovi s Bondyho vizí nadčlověka nezávislého na biologičnu vlastně ztotožňuje.)

Na těchto místech je třeba zdůraznit, že Nietzscheho Zarathustra se svojí strukturou řadí mezi prozaická díla. To samozřejmě přináší mnoho problémů, mezi nimiž se tyčí postulování všech možných kohezních či protichůdných výkladů vytvářených jeho komentátory. Hned na úvod tak předesílám, že i můj výklad bude zajisté spadat do této oblasti a proto je třeba jej brát s jistým odstupem. Konečně je to vlastně mé vlastní stanovisko, které jsem objevil i v Zarathustrovi. Avšak o jeho síle se nehodlám přít, jelikož mi takovéto hádky připadnou naprosto nesmyslné a s filosofického hlediska marginální.

Zarathustra se vrací k lidem z hor a poté co před shromážděním na tržišti ohlásí nadčlověka a ukáže největší pohrdání, tedy člověka posledního, lid po něm z výsměchu žádá, aby jim tady tohoto posledního člověka daroval. Zarathustra se však zarmoutí a sám k sobě promluví: „Nechápou mne, nejsem ústy pro tyto uši. Příliš dlouho jsem asi v horách žil, příliš jsem naslouchal stržím a stromům: teď jim mluvím stejně jako pasáci koz.“ [12] Kdo tuto pasáž v Zarathustrovi četl, pak jistě ví, že tato sebekritika není tak úplně na místě. Zarathustrova řeč byla přece jasná a obsahovala vše, co bylo třeba říct. Co však znamená to, že Zarathustra přišel k lidem z této panenské divočiny, kterou zde symbolizují hory, střeže atd.? Jakoby zde chtěl Nietzsche naznačit, že nadčlověka, kterého hlásá, je možné hledat právě v onom bez –hodnotovém biosu Egona Bondyho. Zarathustra není ještě nadčlověk, ale jen ho hlásá, přesto je evidentní, že je tomuto nadčlověku s lidí na tržišti nejblíže. Je tedy patrné, že zde Nietzschemu nešlo o nějaké individuum, které se bude schopno samo vyrábět, samo existovat, jelikož přesně tak Bondyho „artificiální“ člověk vypadá, ale spíše o sebe-pochopení člověka jako takového.

Jedině tímto pochopením sebe samého se pak člověk stává skutečným nadčlověkem.[13] „Artificiální“ člověk E. Bondyho by pak měl nést jiné označení, a sice termín z divadelní hry Karla Čapka R.U.R.[14]

Plně chápu námitky, že toto pochopení sebe samého je dosti vágně definovatelný pojem. Snad to vychází z toho, že je to pojem ryze subjektivní. Avšak také pojem „artificiální“ existence je také dosti špatně ukotven, jelikož máme jen mlhavé představy o tom, jak by šlo tuto uměle vytvářenou existenci realizovat a popřípadě, jak by mohla fungovat.

Navíc se mi zdá, že by byl takto popisovaný nadčlověk naprosto strnulou entitou. Pokud je totiž líčen jako tvůrce hodnot, které dávají teprve význam složitému putování anorganického a organického života, pak už by vlastně neměl co dál vytvářet. Jedině že bychom uvažovali o nějakých nad-hodnotách, ale to už opravdu spadá do literatury jiného žánru.

V této souvislosti bych pak tedy chápal i pojem nadčlověka ne jako nějaké konečné entity někde na úsvitu nových věků, ale spíše jako možnost být nadčlověkem, kterou má v sobě každý člověk obsaženou. Díky ní se pak může neustále sebe-poznávat, přičemž tento proces by měl stále probíhat, aby se nám opět nestalo, že ustrneme na místě, ze kterého se nebudeme moci pohnout.

Pokud totiž argumentujeme tím, že je současná situace člověka neudržitelná, musíme si dát pozor, abychom jej nenasměrovali do náruče oné entity vytvářející čiré hodnoty, jež nepodléhá žádným vlivům. Takto podle mnohých chápaný nadčlověk, který by si tak ve své dokonalosti si spokojeně hověl pro sebe sama a svoji „hodnotnou“ existenci.

Jestli tedy připustíme, že je potřeba současný neutěšený stav člověka překročit, a s tímto stanoviskem se plně ztotožňuji, pak bychom měli vzít v potaz právě výše uvedené a zamyslet se při tom nad tím, jestli by nebylo rozumnější chápat toto překročení, spíše jako neustálé překračování, tedy neustále se vyvíjející sebe-pochopení.

Nechtěl bych se totiž v žádném případě přidat mezi ty, jenž sice vnímají potřebu člověka překročit, ale odkládají toto překročení do vzdálených, blíže nespecifikovatelných světů. Tvořením takovýchto světů se dá sice skvěle opájet a utěšovat se, že přece jen bude líp. Nic se však nezmění, dokud se opravdu nerozhodneme sebe sama překročit, lépe poznat. A takovéto rozhodnutí není rozhodně záležitostí nějaké fantastické budoucnosti, ale spíše čistě a jen přítomnosti, která je mnohdy sice všední, jednotvárná, avšak jedině v ní, můžeme tento krok učinit.

Závěrem bych chtěl ještě říct, že se tímto rozhodně nechci pasovat do role kritika Egona Bondyho, jehož myšlenek si nesmírně cením, protože také cenné jsou. Chtěl jsem však jen poukázat na problémy spojené s oním „artificiálním“ nadčlověkem (a teď už to snad mohu říct) i nadčlověkem jako takovým. Jelikož dokonale se poznávající nadčlověk, kterého hlásá Zarathustra, není o nic méně hrůznější, než právě zmiňovaný nadčlověk „uměle vytvořený“.

[1] NIETZSCHE, Fridrich. Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia, 1995. s. 11. ISBN: 80-85885-79-4

[2] vlastním jménem Zbyněk Fišer (1930 – 2007). 

[3] FIŠER, Zbyněk. Juliiny otázky a další eseje. Praha: DharmaGaia, 2007. s. 46. ISBN: 978-80-86685-22-9

[4] FIŠER, Zbyněk. Juliiny otázky a další eseje. Praha: DharmaGaia, 2007. s. 26-27.

[5] FIŠER, Zbyněk. Juliiny otázky a další eseje. Praha: DharmaGaia, 2007. s. 33.

[6] „artificiální“ jako uměle se tvořící zde dávám záměrně do uvozovek, jelikož nevystihuje tak úplně, jak by se měla ona nová rovina vytvořit. V jeho významu je obsaženo pouze to, že by to nemělo být přirozeným způsobem, způsobem vlastním biosu. Ostatně sám E. Bondy tento termín klade explicitně do uvozovek.

[7] možným počátkem jsem chtěl zdůraznit jeden z dalších aspektů samopohybu ontologické reality, a sice, že neprobíhá na bázi deterministického, kauzálního či jinak přesně nadefinovaného vzorce, ale spíše způsobem „náhody“. To je však později jeden z problémů, se kterým se Bondy potýká. Samotný pojem „náhoda“ má totiž dosti nejasný charakter.

[8] FIŠER, Zbyněk. Juliiny otázky a další eseje. Praha: DharmaGaia, 2007. s. 37-41.

[9] FIŠER, Zbyněk. Juliiny otázky a další eseje. s. 50-56.

[10] Tamtéž. s. 74.

[11] jen na okraj se sluší dodat, že ani u Nietzscheho bych genezi myšlenky překročení člověka nehledal. Tato myšlenka je podle mého názoru jaksi bytostně vepsaná do člověka a různými způsoby se projevuje v každé epoše. Význam Nietzscheho tak nespočívá ani tak v tom, že ji vymyslel, ale spíše v tom, že ji jako jeden z prvních explicitně říká bez obalu pojmové kamufláže.

[12] NIETZSCHE, Fridrich. Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia, 1995. s. 14.

[13] opět na okraj třeba uvést, že samotný, konkrétní nadčlověk je tak těžko realizovatelný, že si kladu otázku, jestli je vůbec v lidském životě možný. Jeho existence by pak nutně znamenala zastavení tvořivého procesu existence, bod, ze kterého by nebylo možno cesty zpět, ale i vpřed, bodu, který byl díky své inertnosti jen sám pro sebe, tedy vlastně dokonale zbytečná existence.

[14] celá hra končí tím, že Primus a Helena, dva roboti, k sobě nachází lásku a populace tak na zemi nevyhyne. Avšak divil bych se Karlu Čapkovi, kdyby měl tolik odvahy a označil tuto populaci jako lidskou.