Krátké pojednání o jednom z nejfluidnějších pojmů, totiž o filosofii

Co je to filosofie? Tak zní otázka, ale jak z ní odpověď? A dá se na tuto otázku vůbec jednoznačně odpovědět. V následující úvaze krátce o tom, jaké trable před nás staví tato otázka, která je jednou z nejdůležitějších, jaké si člověk položil a stále pokládá. Zavedou nás myšlenky k oné vysněné moudrosti všech filosofů a jak vůbec tuto moudrost chápat?  

Pokud si položíme otázku, co je to filosofie, musíme se v prvé řadě zamyslet nad tím, co pro nás takto položená otázka vlastně znamená. V klasickém kategorickém úzu lze totiž otázky rozdělit primárně do dvou skupin. A to na otázky uzavřené, které v sobě již jaksi implicitně obsahují možnost odpovědi[1] a na otázky otevřené, které tuto odpověď a-priory nenabízí. Při pohledu na naši výchozí otázku, musíme konstatovat, že se jedná o otázku právě druhého zmíněného typu. Z toho nám pak plyne, že na tuto otázku nenalezneme jednoznačnou odpověď. Nebudeme mít dokonce ani možnost vybírat z ohraničeného rámce již předem připravených odpovědí. Výše zmíněná otázka nás tak de facto staví před holou skutečnost, že jakýkoliv pokus hledání konečné odpovědi je předem předurčen k záhubě.

Druhým bodem ve zkoumání povahy naší otázky je pak dilema, jestli si ji a-priory položil člověk sám, nebo byl před ní postaven.[2] Zde můžeme využít obecný pohled na vztah mezi člověkem a otázkou. Je samozřejmě zjevné, že ten kdo si otázku klade, kdo ji uchopuje, je dozajista člověk. Nesmíme však zapomínat na možnost, která doluje, aby tato otázka mohla být vůbec kladena. Tyto možnost zajisté nesestupuje z nebe „na modrém obláčku“, ale není ani v člověku samotném. Vždyť každou otázkou se člověk ptá na něco, co jaksi bytostně sám není a ani být nemůže. Jeho dotazy směřují nejčastěji na počasí, lokalizaci předmětů denní potřeby atd. Naše otázka pak rozhodně nepatří mezi výjimky. Pokud je filosofie ptá po bytí světa a člověka v něm, pak je zcela evidentní, že člověk svoje bytí nezná a proto se na ně táže. Neboli, ptá se, co to znamená býti člověkem, mít jeho bytí. Z toho tedy plyne, že naše otázka je před člověka jaksi postavena a zároveň je to jedině člověk, který ji registruje a je ochoten se jí zabývat.[3] 

Tolik jen krátce na úvod k strohému charakteru otázky. Nyní však přikročme k  hledání možné odpovědi. Slovo hledání má přitom pro mě zcela zásadní význam. Slovo hledat evokuje nějakou nedokončenou, právě probíhající činnost. Tuto povahu bych pak osobně přikládal i samotné odpovědi na danou otázku. A sice, že se nebude jednat o konečnou, jasně stanovenou tezi, ale spíše o možné řešení, které bude vždy připraveno k falzifikaci. Jestli mám tedy hledat nějakou odpověď, bude mít zajisté spíše kontinuální náboj než naopak.

Ve filosofické tradici existuje několik set možných odpovědí na danou problematiku. Ve své podstatě každý filosof, i když to třeba neříká explicitně, na tuto otázku podává více či méně ucelenou odpověď, nebo jí alespoň hledá. Dokonce v běžném životě, je tato otázka neustále přítomna. Často můžeme slyšet od někoho, že má svoji „filosofii“. Samozřejmě, že dotyčný tím nemyslí, že zastává nějaký specifický filosofický názor, či směr. Říká jen prostě, že má své specifické „know how“.

Ve své podstatě je však nejzákladnější rys samotné filosofie společný jak filosofům, tak i ostatním lidem.[4] Filosofie je totiž v první řadě otázkou po bytí člověka, tedy po člověku samotném. Ostatně na tento fakt jsme již narazili výše, při analýze povahy otázky. Toto tvrzení nám pak můžou krásně ilustrovat dějiny samotné filosofie. V ontologii si klade otázku po svém bytí a bytí světa, který je s ním neodmyslitelně spjat. V epistemologii pak nezkoumá poznání nějakých entit, jim vlastní, ale poznání těchto entit vlastní jemu samotnému. A mohli bychom pokračovat takto dál až k etice, sociologii či psychologii, u kterých je tento zájem o člověka již zcela očividný. Později ještě uvidíme, že se nám toto tvrzení vyklube i ze samotného významu slovního spojení filosofia.

Zabrusme však nyní v krátkosti do vod, kde bychom odpovědi na naši otázku čekali asi nejvíce, tedy do samotné filosofie. Když jsme si na začátku říkali, jaké trable jsou spojené s hledáním naší otázky, asi nás nepřekvapí, že zde panuje poměrně bujná různorodost. Většina filosofů se snad ještě shodne na tom, že by se filosofie neměla počítat mezi vědy[5]. A také všichni svorně přitakávají klasickým filologům, že filosofie, tedy složenina řeckých slov ?????? (mít rád) a ????? (moudrost) nese jasný význam – filosofie, jako láska k moudrosti. Tato zdánlivě jasná a neotřesitelná definice však začne blednout, jakmile se pustí do jejího výkladu.[6]

Tak například ve filosofickém slovníku Waltera Bruggera nalezneme pod pojmem filosofie nejprve ono základní filologické rozklíčování tohoto pojmu aneb - „Filosofie znamená podle smyslu slova lásku k moudrosti.“ Hned vzápětí se však dočítáme o jejím základním dělení na filosofii předvědeckou, která člověku umožňuje orientaci ve světě a filosofie vědeckou, která představuje vědění o skutečnu.[7] To je jistě poněkud zarážející a zajímavé, avšak ještě zajímavější je, že se zde pojmu filosofie dostává daleko méně prostoru, než jejím dalším modifikacím. Na následujících deseti stránkách se totiž zmiňuje filosofie jako, filosofie dějin, existence, jazyka, kultury atd.[8] Slovník filosofických pojmů současnosti od Jiřího Olšovského přichází pro změnu s definicí téměř naprosto odlišného pojetí, než s jakým jsme se doposud setkali. „Filosofie je nauka či univerzální věda hledající odpovědi na nejzákladnější problémy bytí, jsoucna, člověka a světa.“[9]

Abychom však nezůstali jen u strohých (nicméně rozhodně zábavných) slovníkových definic, podívejme se i na sekundární literaturu, tedy vesměs úvody k dějinám filosofie. V jednom z nich, konkrétně Philosophy 1 (a guide throught the subject), se dozvídáme, že Řekové chápali filosofii jako lásku k moudrosti, ale lepší by byla definice „dotazování“ nebo „dotazování" a "uvažování“.[10] Autor našich nejznámějších komplexních dějin filosofie Emanuel Rádl pak na začátku svého diskurzu říká, že filosofie je „dítětem své doby“. Proto ji nemáme hledat v knihách učenců, ale raději jít mezi lid[11] a odkrývat ji v jednání politických vůdců, v obchodním životě, v ideálech básníků či v touhách dělnictva.[12]

Z tohoto výčtu, který je spíše ilustrační, se nám pak může zdát, že odpověď na naši otázku snad není ani možná. Nenechme se však zastrašit prvním dojmem. Odpověď na tuto otázku samozřejmě možná je, každý filosof nějakou definici, pojetí, či prostě odpověď přece jen nakonec podává (a když ne on, tak jeho interpreti). Musíme se však podívat na povahu těchto odpovědí. Z uvedeného by nám mělo vyplynout, že ani jedna z těchto odpovědí, se rozhodně nemůže považovat za konečnou. Dokonce to tak trochu vypadá, že každá z těchto dílčích odpovědí je spíše otázkou, jakousi hozenou rukavicí, na kterou je opět třeba hledat odpověď. Filosofie nám pak z tohoto pohledu může představovat řetězec výroků, nebo prostě tezí, u kterých však není jasné, jestli jsou odpověďmi, nebo jen dalšími, jaksi rozšiřujícími otázkami.

Vraťme se však nyní ještě k filologickému významu slov ?????? ??? ?????. Asi nás nepřekvapí, že tato definice filosofie se nejvíce uplatňuje ve slovnících, byť v různých obměnách a za svojí si ji berou i mnozí filosofové. Je to zcela pochopitelné, jelikož se tato odpověď zatím jeví jako nejvýstižnější.[13] Co však máme na mysli onou láskou k moudrosti, výrokem, který se dá uchopit všelijak a vysvětlit na sto způsobů? Co pro nás znamená moudrost, kterou by filosofové měli milovat?

Odpovědí je samozřejmě mnoho, já se pokusím představit moji vlastní vizi, jelikož summary možných tezí jsme si už užili dost.

Tedy moudrost pro mě v prvé řadě představuje entitu, která by měla být pro člověka dostatečně motivační, aby ji byl ochoten obětovat své pohodlí, svůj volný čas, aby ji mohl milovat. Co však znamená ono milovat, mít lásku k něčemu? Láska je opět vysvětlována z nepřeberného množství pohledů. Pro naši potřeba však dokonale postačí, že v sobě a-priory nese ochotu vzdát se něčeho, prostě na tom sobecky nelpět a nabídnout to. Tedy láska by v prvé řadě měla být vztahem jednoho k něčemu druhému. Tento vztah je však jedině možný, když je oboustranný, nebo lépe řečeno vzájemný. Toto tedy, alespoň pro mne platí za jakýsi redukovaný opis lásky, jelikož chtít se dobrat k její podstatě by bylo opravdu nad rámec tohoto exkurzu a jistě i  jakékoliv jiné práce.

V tomto duchu mám pak osobně velký problém s chápáním moudrosti, jako jakési entity pozitivistického poznání vznášející se vysoko nad chórem badatelů a myslitelů. Tito myslitelé, vcelku úspěšně, sesadili během 19. a 20. století nehybně zakonzervovaného, transcendentně odtaženého Boha. Avšak zdá se mi, že si ho ihned nahradili bohem novým, a sice výše zmiňovanou moudrostí. Že je to jen problém vědy v pravém slova smyslu a s filosofií to nemá co dočinění? To si nemyslím, samotná filosofie, i když se stále vzpírá zaškatulkování mezi vědy, přijímá mnoho jejich současných metod. Nebudu je zde všechny jmenovat, ale jen dosti rigidní systém západoevropské logiky[14] a důsledné prosazování vědeckosti filosofických prací (ala anglická analistická filosofie) mluví za vše.

Jak bych tedy chápal moudrost? Nejvýstižněji asi jako to, co člověk nemá, ale nutně to potřebuje k tomu, aby byl úplný, neboj jinak žil v plnosti. V této moudrosti se pak nutně skrývá otázka po člověku jako takovém.[15] Tato moudrost se však rozhodně nemůže pasovat do role nejvyšší platónské ideje, konečného výčtu lidských znalostí, či dokonalého poznání (což je tak fluidní termín, že mě jímá hrůza, když shledávám, že je k němu možné směřovat). Moudrost, kterou mám na mysli, tak rozhodně nemůže aspirovat na pozici konečné entity, za jejíž hranicí panuje jen hrůzovláda prázdnoty. Ve své skromnosti snad může jen prohlásit: „Vím, že nic nevím.“ Aby si vzápětí uvědomila, že toho vlastně ví nesmírně mnoho. Její dějiny by se dali obstojně dokumentovat přirovnáním k horské dráze (ostatně stejně jako dějiny člověka). Neustálý pohyb, propadání a opětovné vzmáhání se, to by měl být asi její denní chléb. A vše toto jaksi zastřešené procesem sebeuvědomění.[16] Zastavení tohoto procesu, by se pak rozhodně nemohlo rovnat vítěznému vivat, ale spíše konečnému bodu odkud není již cesty zpět (ani vpřed), úplnému vyhasnutí čiré smrti.[17]

Závěrem bych chtěl tedy shrnout, k čemu mě dovedly mé (mnohdy často spletité) úvahy. Předně na otázku, která byla na začátku této eseje položena nelze odpověď konečnou odpovědí. Způsob, jakým je na ní možno odpověď, se pak spíše než odpovídání podobá dalšímu dotazování. A možná právě ono dotazování je užitečnější a potřebnější, než hledání konečných tezí.

Z této pozice bych se také stavěl k mé vlastní tezi, či spíše k  otázce. Chtěl jsem poukázat především na to, že láska k moudrosti by měla být opravdovým vztahem, tedy spojením mezi dvěma subjekty, které se mohou vzájemně na sobě podílet. Naznačil jsem také, že v případě pozitivisticky uchopené moudrosti, či epistemologicky chápaného dokonalého poznání mám s tímto vztahem problém. Přijde mi, že v tomto vztahu je vše orientováno na jednu stranu. Výhradně se zde čeká inciativa člověka, která je opětována poněkud zarytým mlčením krmené moudrosti. 

V tomto důsledku pak tedy nechápu filosofii jako lásku k moudrosti a jako otázku po ní. Ale spíše jako tázání se po člověku a lásku k tomuto tázání, uvědomování si sebe sama. Filosofie je tady pro mě výhradně láskou k člověku, se vším, co k této dosti komplikované entitě patří. Není to však láska k nějakému konkrétnímu vzorku člověka omotaného pevnými osidly historie, byrokracie a jiných podobných věd či "pavěd". Jde mi o člověka přítomného, člověka, který nemůže být nikdy plně pochopen žádnou vědou, či nevědou (filosofii zde nevyjímaje), ale právě a jen sám sebou, svým vlastním sebeuvědoměním.

[1] jedná se o odpověď ano či ne, nebo rozšířenou škálu odpovědí (ano, asi ano, spíše ne, ne). Pokud se však jedná o uzavřenou otázku, musí v ní být vždy tato škála odpovědí obsažena.

[2] beru přitom na vědomí, že se tímto problémem zabývaly celé zástupy filosofů již v minulosti, nekladu si však za cíl podat konečné stanovisko, ale spíše poukázat na možnosti řešení.

[3] nechtěl bych však, aby výše zmíněné tvrzení vyznělo tak, že bych tyto položení otázky a její postavení se před člověka považoval za jedno. Jak uvědomělé vyslovení se pro otázku, ze strany člověka, tak i možnost tohoto vyslovení, mají své nezastupitelné místo v celém procesu přijetí otázky.

[4] říkám to s vědomím Platónova vztyčeného prstu, který jak je jistě známo zastává tezi, že ideje jsou nazírány jen filosofy.

[5] zde mám mysli vědy v novodobém pojetí pozitivismu.

[6] nehledě na to, že každý z filosofů se zanechává v samotné filosofii svůj autentický rukopis, takže už jen v jejich tvorbě je patrné rozdílné chápání filosofie.

[7] BRUGGER, Walter. Filosofický slovník. Praha: Naše vojsko, 1994. s. 139. ISBN: 80-206-0409-X.

[8] BRUGGER, Walter. Filosofický slovník. Praha: Naše vojsko, 1994. s. 141 – 154.

[9] OLŠOVSKÝ, Jiří. Slovník filosofických pojmů současnosti. Praha: Academia, 2005. s. 60. ISBN: 80-200-1266-4.

[10] GRAYLING, A. C. Philosophy 1 (a guide throught the subject). London: Oxford University Press, 1998. 1. ISBN: 0-19-875243-1.

[11] sociální leitmotiv je zde více než patrný.

[12] RÁDL, Emanuel. Dějiny filosofie – starověk a středověk. Praha: Votobia, 1998. s. 1. ISBN: 80-7220-063-1

[13] je trochu s podivem, že přes všechno uvažování, rozvažování (a já nevím co ještě) se vesměs většina dnešních filosofů, kteří si hrdě drží patronát nad starší filosofickou tradicí, přiklonila k prostému filologickému významu dvou slov attické provenience.

[14] přičemž se tak trochu opomíjí metodika jiných okruhů myšlení, např. jing-jangový koncept ve východní filosofii 

[15] tímto člověkem nemám rozhodně na mysli monstrum vecpané do sociologických tabulek, preparované na operačních stolech či antropologicky sešněrované do konkrétních dějinných epoch, ale právě a jen jedince, který si je schopen uvědomování sebe sama, který si umí položit otázku týkající se jeho samotného.

[16] termín procesu, tedy jiného vyjádření pro pohyb, je zde naprosto na místě, jelikož mám za to, že ustrnutí na místě znamená smrt a to smrt konečnou se vším všudy.

[17] tuto smrt bych pak rozhodně nevnímal jako smrt pouze tělesné schránky duše, tato smrt, tedy nemožnost dalšího pohybu, by mi evokovala smrt absolutní, prostě čistou.