Slavnost a její význam v našem životě

Slavnost, při vyslovení tohoto slova mi hned naskočí představa čehosi, co se jaksi vymyká normálu, co je svým způsobem zvláštní. Tedy slavnost mi prvoplánově evokuje jakýsi opak každodennosti.Slavnost je tedy, alepoň pro mě, tím, čím není kažododennost. Kde končí všednost začíná slavnost (a jistě i naopak).

Rozhodně by však bylo mylné se domnívat, že slavnost a všednost v sobě nesou jakýsi rozpor. Na první pohled se to tak možná jeví, ale při bližším zkoumání je zcela evidentní, že propojení slavnosti se všedností je více než jen silné. V podstatě by se dalo říct, že každá slavnost je vyvrcholením, oslavou všednosti a naopak veškerá všednost je odrazem slavnosti. Jak slavnost, tak všednost spolu vzájemně konsolidují, neboli, jedna potřebuje druhou, teprve potom jsou sami v sobě úplné. (O tom však ještě později.)

Nyní bych se rád zaměřil, jaký má pro nás slavnost konkrétní význam. Především by nás měla odpoutávat od všednosti. Měla by sloužit jako jakýsi ventil, kdy vypustíme běžné starosti, jež jsme nuceni řešit. Měla by být pro nás místem, kde je možné realizovat to, co nám naše všednost neumožňuje. Jak by však měl tento „bájný“ svět vypadat? Malou ukázkou nám mohou být tradiční masopusty konané s větší či menší intenzitou již od středověku. Zde padaly veškeré společenské konvence, páni a ti druzí, to nebylo podstatné. Obdobná situace panovala i v průvodech konaných pod patronátem tak vysoce hierarchizované a byrokratické instituce jakou byla středověká církev. Jednalo se především o tzv. přímluvná procesí, kdy zástup doprovázeli i kajícníci nejrůznějšího postavení, zahaleni do hadrů bez ohledu na to jaké postavení v církevním či světském žebříčku zaujímali.[1]

Z uvedeného tedy vyplívá hlavní aspekt světských či církevních festivit, jako hlavního bořitele zaběhnutých konvencí, z nichž si společnost ve své každodennosti na sebe splétá bič. Možná bychom zde mohli vysledovat i náznaky rovnoprávnosti (avšak to bychom už tak trochu fušovali do řemesla velmi oblíbené fantasy literatuře.)

Je tu však ještě jedna důležitá věc, která stojí za zmínku. A sice jen těžko přehlédnutelnou bezčasovost, kterou se festivity prezentovaly. Samozřejmě, že se její účastníci nepohybovali v nějakém z éterických světů, kde jim bylo umožněno zastavit čas. Ne, nic takového. Touto bezčasovostí myslím vystoupení z klasického běhu každodennosti, kde se vše opakovalo s neuvěřitelnou (a mnohdy i deprimující) perioditou. Při slavnosti mohl člověk z tohoto kolotoče života na chvíli vyskočit a podívat se na něj trochu s odstupem. V neposlední řadě pak mohl spatřit sebe samého i jinde než jen jako součást všedního, dobře klapajícího stroje.

Vypadá to tedy, že slavnost jako taková má pro nás význam, který jen stěží můžeme opomenout. Co však dělá slavnost slavností? Jsou to bezesporu symboly a jejich významy. Každá slavnost má své konkrétní symboly, které tvoří její typický ritus. Právě tímto ritem se pak slavnost odlišuje od koloritu všednosti. Pokud tedy budeme chtít rozpoznat slavnost od všednosti, je třeba se zamyslit nad tím, jestli nacházíme specifický význam, který nelze dost dobře napasovat do našich běžných.

Ve zkratce je tedy slavnost bořitel konvencí, únikem z všedního koloběhu a jistou (ab)normálností, nositelem svébytného významu.

Již na začátku jsem poznamenal, jak spolu slavnost a všednost hezky konsolidují a nyní se do toho bodu znovu vracím s palčivou otázkou. Je možné, aby mohla slavnost degradovat na pouhopouhou všednost?[2]

Asi nikoho z vás nepřekvapí, když přisvědčím, že to možné je. Stává se to, když slavnost pozbyde aspekty, jež jí dělají slavnosti. Tedy když ztratí svoji drzost vůči konvencím všedního dne, připojí se k jeho koloběhu a pozbyde svojí symboliku. Spolu s Ernstem Hemingwayem bychom tak mohli říct, když se prosně zastaví.[3] Zůstane nečině stát v koloběhu, v pevné bariéře každodenních jistot bez možnosti tvořit něco specifického, něco odlišujícího se od beztvarosti toho monstra, jež se nazývá všedním dnem.

Takto pojatý všední den by byl pokoutnou existencí poflakující se jen tak do roboty z roboty, podivně vyhlížejícím démonem běsnícím na vysokorychlostních dálnicích, ve své podstatě však stojícím v neutuchajícím koloběhu. Bez možnosti naplnění ve slavnosti by byl zkrátka neúplný zmítající se mezi svým smyslem a právem na existenci. Chyběly by mu právě ty tři aspekty, které mu může přinést slavnost (odstup od konvencí, možnost úniku z koloběhu a vytvoření specifického významu, chcete-li kultury).

Na těchto místech mě možná osočíte, že zde pojednávám o slavnosti a všedním dnu, jakoby byly živými entitami, jakoby se mohli sami od sebe měnit. Samozřejmě pokud o nich takto mluvím, pak mám především na mysli ty, jež se jich účastní a tvoří je, tedy každého z nás. Opět zde platí pravidlo, že hranice mezi pořadatelem a účastníkem jsou velmi pohyblivé (pokud vůbec nějaké jsou).

Když tedy mluvím o slavnosti a každodennosti, jde mi především o postoje každého z nás. Nejde mi zde o to, že bychom měli houfně pořádat honosná procesí středověkého a barokního typu, či se opájet vínem při korunovačních hostinách. Slavnost, o kterou zde kráčí, může být uplatněna v libovolném všedním okamžiku. Jedná se právě o jakési povznesení tohoto okamžiku připojením již několikrát zmíněných aspektů.[4]

Ve svých všedních dnech se stále za něčím pachtíme, úporně někam směřujeme. Bez prožívání slavnosti by se nám pak mohlo lehko stát, že ve své všednosti strneme a degradujeme na pouhé požírače laskonek, výdobytků všednosti. Ovšem každý ukojený hlad se znovu dostaví a často s větší a větší intenzitou.

[1] BROWN, Andrew. Civic ceremony and religion in medieval Bruges c. 1300–1520. New York: Cambridge University Press, 2011. s. 84. ISBN 978-0-521-76445-2

[2] Jak je možné vyjít ze všednosti a ocitnout se v slavnosti jsem nastínil v odstavcích pojednávajících o typických aspektech festivity.

[3] PEŠEK, Jiří. Slavnost jako téma. In: Documenta pragensia XII. Praha: Archiv hlavního města Prahy, 1995. s. 11. ISBN: 0231-7443

[4] Samozřejmě, že toto „povznesení“ by nebylo možno bez všednosti, aneb opět nádherná ukázka provázanosti těch věčně hašteřivých sester slavnosti a všednosti.