Prázdný dům (povídka)

Procházel se prázdným domem. Několikrát takto obešel místnost po místnosti, v podstatě každý volný kout. Zdálo se mu, že už všude byl a není tedy důvod pokračovat v této procházce, o jejímž smyslu značně pochyboval. Avšak nohy, jakoby nešly zastavit, rázovaly si to stále úzkými chodbami, otevíraly a zavíraly se před nimi jedny dveře za druhými. Nejhorší bylo, že už přesně věděl, co za každými dveřmi může očekávat a tak se pro něj stala cesta jen rutinou, cestou pro sebe sama.

Nutně postrádal nějaké rozptýlení. Několikrát se již blížil k domovním dveřím, jeho nohy se však vždy těsně před nimi odchýlily a vedly jej zase zpět do útrob domu.  Do místností pronikalo ostré světlo skrz četné okenice. Zkusil se k jedné z nich přiblížit. Kupodivu se mu to podařilo. Klikou však nešlo pohnout nahoru ani dolů. Krom toho se mu zdálo, že za okny nevidí nic než jakousi mlhovinu halící matné kontury blíže neurčitelných objektů. Chvíli jej udivovalo, jak je možné, že si sem vzdor její zjevné neprodyšnosti přece jen našlo světlo cestu. Neměl však kdy o tom hlouběji přemýšlet, nohy se totiž již chystaly na další pochod. (Krom toho se vždy tento nebývalý jev dal vysvětlit špatně umytými okenicemi.) Chodil tedy dál, chodba střídala chodbu, místnost … A v posledku se už ani nepokoušel uniknout, nehledal domovní dveře, nějak si na to pochodování prostě zvykl.

Třaskavý zvuk budíku. Natáhl se, aby jej zneškodnil, ale marně. Nakonec musel stejně otevřít oči a podívat se na přicházející ráno. Vstal, a jako každý den si to namířil přímo do koupelny. Když byl jakžtakž hotov s běžnou hygienou, odebral se do kuchyně, kde na něj čekala nachystaná snídaně v podobě namazaného rohlíku s máslem, kakaa a cereální sušenky k tomu. Posnídal, vzal z rohu stolu papírový sáček se svačinou, vložil jej do tašky, otočil klíčem v domovních dveřích, seběhl tři poschodí paneláku a upírajíce pohled striktně před sebe, kráčel na tramvajovou zastávku. Tramvaj přijala přesně, ostatně jako každé ráno. Nastoupil do ní společně s těmi ostatními, s nimiž ho pojila jediná věc, a sice společná cesta. Sedl si, položil si tašku na klín a připoutal svůj pohled k tlustému sklu. Tramvaj se dala trhavými skoky do pohybu. Díval se z okna na ranní ulici, chodce míjejíce se na chodnících, auta štosujíce se v řadě za sebou. Nevěděl, co by ho mělo na té směsici kmitajících postaviček vlastně upoutat, ani za nic se mu však nechtělo okukovat tváře svých, poněkud monotónních, spolucestujících, oni to přece také nedělali.

 Den v práci proběhl standardně. Osm.nula:nula zasedl ve své kanceláři, pustil obrazovku počítače, udělal si kávu, pozdravil se s kolegou, který chodil vždy později, a s lehkým povzdechnutím zmáčkl malé tlačítko na stole. Za chvíli se již ve dveřích objevil mírně přikrčený človíček, mžourajíce do malé přetopené místnosti. Vyzval jej, aby se posadil a střídavě se dívajíce na něj a na monitor počítače, pustil se s ním do rozhovoru. Přehlášení auta, nahlášení auta, podání dokladu o likvidaci, předložení dokladu o koupi, to vše spadalo do jeho kompetence. Trůnil pak zde na otáčivé židli do pozdních hodin odpoledních jako císař říše, nad níž slunce nezapadá, přijímajíc ty poníženě se plížící existence, které dobře věděly, že vše záleží jen na jeho zvůli. Podepisoval, razítkoval a zase podepisoval další a další lejstra, jež neúnavně chrlila bílá krabice v rohu kanceláře. Nepřemýšlel nad tím, co by mu měla tato činnost přinášet. Ostatně byla to přeci čistě a jen jeho práce jako každá jiná. Když se pak odpoledne vracel stejnou linkou tramvaje domů, pozorujíc ty čtyřkolá vozidla dýmající městem, nejednou jej napadla myšlenka, že každá z těchto lomozících nestvůr se dá nacpat do jednoho fasciklu pevně uzavřeného ve složce a vložit spolu s dalšími do prostorného pořadníku místního úřadu. Musel se vždy trochu pousmát, ale jen co stanul na zastávce, strnul jeho obličej opět v upjaté monotónnosti.

Když se tak procházel sám domem, všiml si pojednou točitého schodiště. Trochu se sice podivil, že si ho nevšiml už předtím, když tudy zajisté už několikrát prošel, ale pak nad tím jen mávl rukou a raději začal spřádat plány, jak se k němu vzdor těm svéhlavým nohám dostane.  Jen co mu to prolétlo hlavou, už stanul na první schodu. Stoupal tak schod za schodem ostrou spirálou. Po chvíli se mu zdálo, že mu přímo ubíhá pod nohami. Kráčel po ní už notnou dobu (tedy alespoň tak se mu zdálo), ale nikde nenacházel její konec. Náhle nosem nasál vůni, která mu připadala až podezřele známá, tak přece voněla jen mámina nedělní svíčková. Pokračoval dál, když se mu za okamžik pod nohy připletl kbelík, z nějž sálala pražená káva. Zakličkoval, ale přece jen se mu nedokázal vyhnout, zachytil o něj nohou a celý jeho obsah se vylil pod něj, opařil mu chodidla a pak nenuceně skapával po schodišti dolů. Zrychlil krok, nicméně mu to nebylo co platné, jelikož vběhl do víru trenýrek a různobarevných ponožek, jež hnány silnou vichřicí, řítily se přímo na něj, omotávaje mu tvář. Nemohl dýchat, stočil se tedy do klubka a chráníce si obličej, vyčkával, až se ta smršť nad ním přežene. Když se vítr nad ním ztišil, zůstal ještě ve své pozici, v domnění, že se to ještě může vrátit. Pak však vyprostil hlavu z dlaní, ztěžka se zvedl a obezřetně vykročil na následující schod. Náhle zvedl nohu naposledy a stanul na malé plošině, jež zde levitovala zcela volně ve vzduchu. Na jejím druhém konci se nacházely masivní, dřevěné dveře. Došel až k nim a vzal za kliku. V tu ránu se dveře rozletěly, div, že jej nesrazily k zemi. V následujícím okamžiku jej obklopil příšerný řev, vycházející z obrovských úst, jež ještě nabývala na své velikosti. (Či se k němu jen pozvolna přibližovala?)  To nemohl přesně určit. Za chvíli spočinul přímo v jejich útrobách. Pozvolna ho obklopovala tma, pach, který z nich sálal, jej dusil a on začal zběsile házet svým tělem. Zdálo se však, že sevření jejich dásní je až příliš pevné. V přítmí před sebou spatřil trojrozměrný objekt višňové barvy, ve kterém matně rozpoznával máminu komodu. Poté vše zastřel těžký závoj tmy, který však byl záhy prosvícen světlem slunečních paprsků, jež se mu opíraly do víček.

Když otevíral domovní dveře, vítala ho zpravidla ostrá vůně, která vysublimovala z matčina kabátu a dokonale vyplnila už tak stísněné prostory chodby.

„Ahoj, ty už jsi tady?“ rozletěly se prosklené dveře oddělující kuchyni.

Zvedl hlavu. Postupující vrásky ve tváři měla téměř dokonale demaskované silnou vrstvou pudru a podle všeho se dnes stavila i u holičky, aby ji vyspravila odbarvující se vlasy.

„Jako vždy,“ odvětil trochu nevrle, zouvajíce si přitom polobotky.

„Nic nového?“, zazněl její hlas, když kolem ní procházel.

„Ne,“ otočil se: „A co by mělo být?“ 

„Nevím, novinky od kolegů, nějaká nová kolegyně a tak,“ pokusila se o úsměv.

Před očima mu vyvstaly tváře jeho spolupracovníků. Propadlé tváře pojídajíce svoji porci v místní závodní jídelně, dívajíce se přitom někam před sebe do neurčita. Narážku na kolegyně by nejraději přeskočil. Ale přece jen jej nepříjemně píchlo v uchu, když si vybavil jejich hlučné skřehotání, kterým se každou přestávku plnila celá budova. A nové kolegyně byla další kapitola sama pro sebe. Pokud jimi myslí ty neduživé siluety cupitající po boku vedoucího snažíce si vše zapamatovat, vše pochopit, aby s nimi byl spokojen, pak by bylo opravdu lepší o nich pomlčet.

„Prosím tě, tvoje starosti bych chtěl mít,“ zakroutil hlavou a v následujícím okamžiku zmizel za dveřmi svého pokoje.

Ještě však ani neusedl na židli, když se dveře opět otevřely. „Chtěla jsem se tě jen zeptat, jestli bys nezašel k tetě Irmě, mám pro ni připravenou tu dečku.“

Teta Irma, horší kalvárii si nedovedl představit. Neměl však na vybranou, matka by ho stejně po úmorném přemlouvání donutila. Alespoň prozatím dá pokoj. Jen co však zamumlal něco jako souhlas, ozvalo se ještě z poza dveří: „A až přijdeš, že bys ještě umyl nádobí od oběda, já jdu totiž večer s kamarádkou do kina.“

Proč ne, beze všeho? Ostatně bylo by nanejvýš divné, kdyby po něm dnes něco nechtěla. Klika dveří konečně cvaknula. Dosedl na židli, zaklonil hlavu a notnou chvíli jen tak civěl na bělobu stropu. Z této pozice jej probralo až zadrnčení zvonku.

Z chodby zaslechl matčiny těžké kroky a následně její šveholící hlas: „No, ahoj Lucinko, to jsem ráda, že ses na nás přišla podívat. Karel se tě už nemohl dočkat.“

„Tak a je po klidu,“ blesklo mu hlavou: „Jak (do háje) může vědět, jestli si jí můžu nebo nemůžu dočkat?“ Napřímil se a zhluboka vydechnul s vědomím, že náplň jeho volného času je tímto nadobro zpečetěna.

Stíny pozvolna ustupovaly a on náhle stál v jakémsi háji prostoupeném světlem. Vítr si pohrával s listy v korunách, tu a tam zaslechl štěbetání ptáků. Mohl jít, kam se mu zachtělo. Celý les zdál se být téměř nedozírným. Nikdo a nic jej zde nerušilo. Kousek od něj rostl statný dub pevně zakotven v zemi s odhodláním přestát každou vichřici. Došel až k němu a položil svoji dlaň na jeho zvrásněnou kůži. Ihned jej zalil nesmírný pocit blaha, plynoucího ze  síly, která do něj vstupovala. Usedl k jeho kořenům, opřel se zády o kmen a pozoroval putující slunce na modrém plátně. Nitrem mu procházela harmonie, která se v něm zrodila tak nečekaně, že se ani nebyl schopen ptát po tom, kde že se tu vlastně vzala. Chtěl se dívat na tu krásu kolem sebe, ale po chvíli se mu začala klížit víčka a on pocítil něčí hebké dlaně, jak ho hladí po spáncích. Otevřel oči, když tu mu nohami projela palčivá bolest. Rozhlížel se překvapeně po jejím původci, až spatřil malou černou kočku, jak se mu drápky zarývá pod kůži chodidel. Z hrdla se mu vydralo hlasité zaúpění. Pak vše začalo zvolna blednout, až neviděl již dočista nic jen bledě modré oči, které mu k té kočce nějak nepasovaly, avšak netušil proč.

„Normálně nevěřil bys tomu, co se dneska stalo.“

Upřel na ni pohled, který měl nést stopy zájmu, ale moc se mu to nepovedlo.

„Nechala jsem dnes svoji Micku na pět minut bez dozoru v kuchyni a ona, a teď se podrž, vylezla až nahoru ledničku, kde jsem měla odloženou višňovou šťávu, a celou ji na sebe ta potvůrka malá převrhla. Když jsem se vrátila, našla jsem ji, jak se do půli těla červeně zbarvená promenáduje po ledničce. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo plakat, ale pak jsem se prostě už neudržela.“ Odmlčela se a na tváři se jí objevil plný úsměv, jakoby chtěla celou situaci co možná nejautentičtěji vylíčit. „Jen si to představ, moje bílá Micka.“

Představoval si to a měl co dělat, aby nezíval. Možná kdysi ji dokázal poslouchat celé hodiny. Poslední dobou ji však jaksi nemohl vystát. Její neustálé monology, celá matka. Ostatně zdálo se mu, že se jí čím dál více podobá. Až se zhrozil, když ho to napadlo. Předtím k ní snad něco cítil. Nyní jej však nechávaly ty přespříliš zviditelněné řasy chladným a její přítomnost mu byla poněkud nepříjemná. Proto se jí už bezmála dva týdny úspěšně vyhýbal, zasypávaje ji četnými výmluvami. To, že by přišla sama, jej ani ve snu nenapadlo.

„Budu tě muset opustit,“ odvětil dlouze: „Musím zanést tetě Irmě nějakou dečku, či co.“

„Aha,“ zamrkala: „Tak to bychom mohli jít spolu ne?“

„Ne, ne, to nepůjde. Teta nemá ráda, větší návštěvy, já ji budu dokonale stačit.“ (Teta Irma návštěvy přímo zbožňovala.)

„Tak já na tebe počkám před domem a pak půjdem do parku, jo?“

Sklesle pokýval hlavou. Vysela na něm jako upír sající mu krev. Její přítomnost ho začala čím dál více znepokojovat, ba přímo děsit, stejně jako matčin zvídavý hlas. Jak jen si byly podobné.

Bloumal opět již poněkud stereotypně vyhlížejícími chodbami. Po zářící krajině nebylo ani památky. Avšak zdálo se, že není v domě sám. Tu a tam totiž nacházel na podlaze červené otisky kočičích tlapek a za sebou slyšel dunivý dech. Zběsile se otáčel, několikrát se i zastavil a čekal, co se bude dít. Prošel celý dům v obvyklém sledu dvakrát, třikrát a nic. Vše zůstávalo klidné, tedy vše až na něj samotného. Děsil se představou, že budu muset projít všechny místnosti ještě jednou, jak se to ostatně často stávalo. Mysl se upínala k jedinému obrazu, domovní dveře, vzít za kliku, otevřít je a … Dlouhou chodbou mířil přímo k nim, ale když už se zdály být téměř na dosah ruky, ztratily se mu před očima.

Nahmatal klapku na trubce za karmou a zavřel ji. Poté se neslyšně vyplížil z koupelny ven a schoval se naproti ve skříni. Malou škvírkou, kterou si nechal, jako průzor mohl vidět matku, jak vchází do koupelny a zavírá za sebou dveře. Čekal, trpělivě spočíval na svém místě. Asi po deseti minutách se přece jen odhodlal vyjít na chodbu. Stanul přede dveřmi a proskleným oknem pozoroval osvětlenou místnost. Matka ležela ve vaně, bez pohybu, obličej začal zvolna fialovět, do prázdna se otevírající ústa chtěla možná něco říct a snad i něco říkala. On je však neslyšel a věděl, že je to tak lepší.

  Přišel k ní asi okolo šesté hodiny. Uvítala jej s neskrývaným úsměvem. Povečeřeli a poté se odebrali do obýváku. Vložila do gramofonu novou desku, nasadila jehlici a posadila se vedle něj do gauče. Chvíli se takto pozorovali, jakoby se snad viděli poprvé v životě. Pak se pozvolna přiblížila k jeho rtům. Její polibek byl plný touhy, stejně tak jako kypějící ňadra, jež mu spočinula na hrudi. Pevně stiskl ty hladké boky. Propnula se. Pohodila ebenové vlasy dozadu a obdařila ho smyslným pohledem.

Díval se dlouze na to zhluboka oddychující tělo ladných křivek. Spala tak klidně, naprosto spokojená a obeznámená se svojí krásou, kterou na něm před chvílí manifestovala. Černé silonky ledabyle vysely přes okraj gauče. Natáhl se pro ně a promnul je v dlaních. Poté se sklonil k odpočívajícímu tělu, podvlékl je pod hlavou a udělal smyčku. Zaklekl na hruď a rychle začal utahovat. Otevřela vytřeštěně oči, ústa se mírně pootevřela a na povrch se vydral chraptivý zvuk, který však záhy utichl. Obývacím pokojem se opět rozhostilo ticho narušované jen jeho zrychleným dechem. Její světle modré oči svítily do tmy a vrývaly se mu hluboko do mysli. Náhle jej přepadla nejistota, jakoby je už někde viděl.

 Seděl podepírán širokým kmenem stromu, slunce se mu příjemně opíralo do hrudníku a on pociťoval, jak se mu začíná rozlévat teplo do všech částí těla. Zdálky k němu doléhaly hlasy, kterým však nerozuměl a za chvíli je vnímal jen jako monotónní hluk, jenž se od něj stále vzdaloval, takže už mu ani nebylo třeba věnovat větší pozornost. Seděl a sálal sílu tohoto nepatrného okamžiku a přál si jediné, aby jej neopustil, aby trval stále. Napětí pozvolna opouštělo svaly, když se náhle z okolního šumu vynořil drásající řev, jenž jej razantně udeřil a svým ostrým hrotem se mu zabořil hluboko pod kůži. Následně ho cosi ledově studeného uchopilo za chodidlo a vleklo ho po zemi. Ještě stačil spatřit bledě modrý kabátec dozorce, pak však jeho hlava narazila na cosi tvrdého a on ztratil vědomí.

Probralo ho až náhlé zamrazení. K svému velkému překvapení zjistil, že má zcela promáčené šaty. Chtěl zvednout hlavu, aby se rozhlédl, kde to vlastně je, ale jakoby se snažil pohnout mohutným balvanem. Cosi zasvištělo vzduchem a do zad se mu vryla palčivá bolest. Hlasitě zasténal, ale na víc se nezmohl, jelikož mu vzápětí na zádech přistála další řezavá rána. Hlasivky mu zcela vypověděly službu, před očima se mu objevily mžitky, téměř nevnímal, na již bezvládné tělo dopadaly svižné údery nabroušených šavlí. Pronikavá bolest dokonale otupila smysly a vytrhla z něj snad i poslední zbytky jeho duše.

Hebká dlaň mu přejela po spáncích a odklidila z čela zpocené prameny vlasů. Poté mu navlhčeným kapesníkem pozvolna začala otírat zaschlou krev z  tváře. Za chvíli se tak pod nánosem krve objevila nesmírně bledá líce. Hladila je konečky prstů s nepochopitelnou trpělivostí, jakoby byla někdy v hloubi svého srdce pevně přesvědčena, že se ty pohaslé oči opět probudí k životu. Třískání železných mříží, halekání dozorců, úpění spoluvězňů – nic než naprosto nepodstatné vakuum. Existovalo zde vlastně jen proto, že něco kolem nich přece jen být muselo.

Otevřel těžká víčka. Dívala se na něj klidným pohledem, ve kterém nenašel nic z té prázdnoty, jež ho až doposud svírala. Přímost těch očí v sobě nesla odraz čehosi plného ve své rozporuplnosti, obraz jejího nitra. Bylo mu s ní dobře, nedovedl to přesně popsat, zachytit, ale jakoby ji už dříve kdesi vídával, nosil hluboko ukrytou ve své duši. Ty odlesky, které však kdysi jen letmo vídával, se však nedaly srovnat s její momentální přítomností. Opět zatoužil po tom, aby se takto na sebe mohli dívat stále. Nedovedl si představit, že by ještě něco mělo následovat. Co taky? Oči, které v sobě celý život nosil, se nad ním skláněly tak opravdově, jako nikdy předtím.  Kdesi v hloubi tušil, že jeho přání bude vyslyšeno.