Snění

Padám zběsile na dno propasti, jež řítí se tepnami těla mého skrývajíc cosi tajemného ve svém hlase.

Toužil jsem utéct,

        uniknout rdousící náruči,

               kolem však jen její hladké dlaně.

               Oči známé hleděly ustaraně

         na moji zkrvavenou tvář

nesoucí bolest…

…toho děsivého řevu.

Již loďka dotýká se břehu,

náhle však tone ve vlnách,

na spáncích v potu sídlí strach.

Vstávám v úděsu teplého pokoje,

rychle rozsvítím,

                vratký krok dojde kuchyně,

                               ústa zvolna kávu upíjejí,

                               jakoby snad ani nevěděla,

                že ruce tak nenuceně klidně,

do sáčku zabalí,

celou propast nevědomí mého.

A vědomě vykročím,

                                    zkonzumovat sen.

Ve všední nevšednosti,

                                     přichází nový den.

(Tak reálný,

                    ve své nevědomosti.)