Touha (povídka)

Dlouhými tempy rozrážela hladinu před sebou, nasávajíce přitom vzduch do plic v pravidelných rytmech, aby ho opět mohla odevzdat zpět. Stojaté vody pevně svíraly oblé boky, avšak přece jen neměly tolik sil, aby jí zbránily v pohybu vpřed. Otočila se na záda. (Od břehu ji dělilo sotva pár metrů.) Oblá ňadra vystupovala co chvíli na hladinu, ale vzápětí je vždy zavinula některá z vln a ukryla ve své náruči.

Stanula na plochém kameni, propnula hruď a jediným pohybem rukou odklidila z čela rozdováděné prameny vodou slepených vlasů. Poté se pustila po příkrém srázu jedné ze skal, jež obklopovaly jezero svým pevným sevřením. Její pružné nohy dopadaly na tvrdý kámen, dlaně byly rozdírány jeho hrubostí. Když se dostala, až nahoru zadívala se dlouze na křišťálovou hladinu pod sebou. Vypadala tak klidně, nenuceně plynoucí od břehu ke břehu, jakoby si již ani nepamatovala na svěžest toho mladého těla, které ještě před chvílí hladila svými doteky. V chodidlech náhle pocítila příjemné teplo sálající z vyhřátého kamene. Položila se na něj, dlouze se protáhla a s přivřenými víčky se nechala laskat slunečními paprsky, jež jí běhaly po těle a snad … zavítaly i někam dál pod kůži.

Vždy se rád procházel. Netušil kam jde, věděl jen, že jde a to mu stačilo, sama chůze pro něj byla dostatečným cílem. Častokrát se přistihl, že vlastně ani neví, co ho k těmto cestám nazdařbůh vlastně vede. Všudypřítomný manželčin hlas, precizně poskládané ponožky, silná vůně voňavky, která mu podle všeho měla imponovat? Těžko říct. Možná, ale mnohdy se naopak přistihl, že mu to vlastně tak vyhovuje. Dělal svoji práci, staral se poctivě o rodinu a sem do hor si jezdili ventilovat usedlý prach ruchu velkoměsta, každé léto. Neshledával nic, co by na tom měl měnit. A přesto ho jakási podivná síla vedla do samoty odlehlých lesů.

Potom ji uviděl. Sluneční paprsky bloudily po její brunátné pokožce, tělo nehybně leželo. Na chvíli se ho zmocnila myšlenka, že snad vidí přelud. Či snad (a zde se mu mírně zatajil dech) není mrtvá? Na tu dálku, jež ho od ní dělila, to nedokázal posoudit. Avšak všechny tyto úvahy vzaly za své, když se přelud (či co to vlastně bylo) náhle vyšvihl a vystavil se mu na obdiv v celé své pompéznosti. Poté opatrně slezla dolů ze srázu, přehodila přes sebe dlouhé, volně střižené šaty a ztratila se mu v lese.

Těžko říct, co se v něm odehrávalo. Sám by to asi nedokázal přesně popsat. Věděl jen jediné, musí za ní, musí. Seběhl dolů k jezeru. Místo, kde mu neznámá kráska zmizela, našel snadno. Polámané větvičky mladých borovic, pak prozrazovaly cestu, po které se vydala. Pohlédl za sebe, jakoby se obával, jestli jej někdo nesleduje, vzápětí se však otočil zpět (zřejmě spokojen) a jeho nohy se rozeběhly úzkou pěšinou mezi stromy.

Les, na první pohled řídce osázený, se ukázal být hustší, než předpokládal. Ostré konce větví ošlehávaly ramena. Nezastavoval se však. Jakási podivná touha jej pobízela stále v před, před očima pouze a jen bělostné skici prosvěcované slunečními paprsky.

Náhle se začaly stromy ponenáhlu rozestupovat. Palčivé světlo, které jimi pronikalo, dávalo tušit, že brzo jejich vláda skončí. Za chvíli se již před ním otevřelo široké údolí. Cesta sbíhala dolů a poté se toporně plazila zpět do kopce, na jehož úpatí stál dřevěný srub. Zdálo se mu, že jeho oči ještě zaznamenaly sotva znatelný pohyb. Jakoby se právě před chvílí někdo ztratil za jeho dveřmi. Celé prostranství obklopoval les, který z něj tak tvořil jakési malé království uprostřed své, téměř nekonečné, dominie, malou zemi pro sebe samu. Asi v polovině protějšího svahu pak stála kaplička a za ní na louce…

Celý dům už dávno spal, jen ze zdola ze světnice bylo slyšet těžkopádné oddychování dědy. Pozoroval jasnou večerní oblohu, jeho mysl se však na tu majestátně plující bělostnou skvrnu nedokázala patřičně soustředit. Vracela se stále k tomu průzračnému jezeru. (K čertu proč mu ta čistá hladina vmetla do tváře ty palčivé záblesky?) Vedle něj leželo tělo jen zpola přikryté tenkou dekou. Sledoval její pravý prs, jak se pravidelně vzdouvá a opět klesá. (Druhý zůstával z větší části zahalen.) Útlá noha představovala pomyslnou cestu, jež vedle někam, někam pod deku. Nedokázal pochopit, že se ještě před chvílí ty oblé boky, jež se nyní jevily poněkud staticky, míhaly nad ním v divokých kruzích. Vstal a došel až k lehce pootevřeným dveřím, které vedly do dětského pokoje. Spaly klidným, bezelstným spánkem, který si byl jist svým bezpečí. Kolikrát se tak na ty spící obličeje díval, kolikrát naslouchal jejich slabému oddechování. V těch chvílích se ho vždy zmocňovala nevýslovná úzkost, že nemůže spolu s nimi bezstarostně snít.

Potichu našlapujíce, došel až k oknu. Stál tu nyní v plné své přirozenosti na obdiv již značně pokročilé noci. Stála tam kaplička a za ní na louce se tyčilo šest křížů rozmístěných ve svahu. Proč mu stále vyvstávaly před očima? Bylo na nich snad něco tak zvláštního, že by si to zasloužilo jeho pozornost? Těžko říct, kolik takových křížů již viděl a kolik zajisté ještě uvidí. Přesto ten obraz nemohl vypudit z hlavy ven. Bylo mu naprosto jasné, že se tam bude muset znovu vypravit. (Ne snad zítra. Ale proč vlastně ne již zítra? Co mu brání?) Ta krátká nevinně vyhlížející procházka jej dokonale zbavila někdejšího klidu. Vše, co se doposud jevilo tak jasně, spočívalo za jakýmisi opary mlhoviny. Netušil proč, (snad díky těm křížům, či srubu pod lesem) věděl však, že s tím bude muset něco udělat. A čím dřív tím lépe. (Už jen pro svou klidnou duši). S tímto vědomím opět ulehl pod přikrývku a navzdory jasnému světlu měsíce usnul.

Slunce se mu opíralo do zad. Kráčel rozhodně lesní pěšinou, rozrážejíce přitom dlouhou trávu, jež mu šahala téměř až ke kolenům. Ruce odkláněly větve, které se tu a tam postavily do cesty. Celou cestu hledal opověď, proč tudy vlastně jde. Marně. Snad se chtěl zbavit toho neustále se vracejícího obrazu, snad se chtěl pouze a jen nevinně projít (být chvíli sám se sebou), či zatoužil ještě jednou spatřit tu dívku, jež se mu zdála být spíše přeludem, než čímkoliv jiným? (Všechny domněnky se mohly jevit správně stejně tak dobře, jako se krutě mýlit.)

Avšak vzaly docela za své, když se pěšina náhle rozšířila a on stanul opět na břehu jezera. Chvíli jen tupě zíral vlny ubíhající k druhému břehu. Následoval je svýma očima až do míst, kde se odrážely a opět se vracely zpět. Ale na zpáteční cestě je už jeho oči neprovázely, jelikož ulpěly na postavě ležící na plochém kameni. Najednou, jakoby ho cosi táhlo zpátky na pěšinu, pryč od jezera. Ale, druhá síla ho přikovala pevně na místě. Zůstával tak chvíli zmítán těmito dvěma protikladnými silami zcela upoután obrazem, jenž se mu naskytl. Pojednou se však nohy daly samovolně do pohybu a on zjistil, že se nevzdalují pryč od jezera, ale kráčí se kolem jeho břehu přímo k místu, po kterém lačnil jeho zrak. Chvíli přemýšlel, jestli jim přece jen nemá poručit, aby se vrátily, avšak nedokázal se odtrhnout od toho fascinujícího jasu. (V posledku to již bylo stejně jedno, jelikož už byl téměř u ní.)

Zaslechla něčí kroky, otevřela oči, mírně zvedla hlavu a mžourajíce osvětleným prostorem se rozhlížela, komu že by mohly patřit. Když jej konečně spatřila, jak se k ní blíží (doslova jako tělo bez duše) přeběhlo ji po páteři lehké zamrazení. V dalším okamžiku již byla na nohou, popadla rychle zmuchlaný kus látky, který by se dal s trochou fantazie označit za šaty, a ztratila se v lese.

Cosi v něm jej nutilo k běhu, opravdu v prvním okamžiku se chtěl za ní rozběhnout. (Dohnal by ji, určitě by ji dohnal, o tom nepochyboval). Zastavil se však a jeho pohled padl na kámen. Když na něj položil ruku, pocítil blažené teplo, jakési memento její přítomnosti. Poté se zadíval do míst, kde před chvílí zmizela a vykročil tím směrem rozhodným krokem.

Kráčel opět pěšinou, co chvíli odkláněl větve, jež se mu pletly do cesty, šlapal po trávě, jež mu šahala vysoko nad kotníky. V hlavě se mu rodila jedna myšlenka za druhou. Bude ji sledovat až na pokraj toho údolí, až k těm zpropadeným šesti křížům. Nebo se měl vrátit domů ke své ženě, svým dětem a nechat tohoto bezcílného blouznění, dost už na tom, že ho ta cesta dovedla až k jezeru. Avšak, přece jen cosi v něm, jakási touha či co, jej stále nutilo kráčet vpřed pěšinou a zanechávat stopy v mechu.

Náhle mu nějaké ruce zakryly oči. Zastavil se a chtěl se podívat za sebe, ale ruce držely hlavu až příliš pevně. Na rameni pocítil dotyk, čehosi jemného, na krk mu dýchal teplý dech. Poté se vzdálil a s ním i ruce, takže mohl konečně otevřít oči a otočit se. Stála tam obklopena stromy, na sobě vlající šaty, které příliš nebránily zraku, aby je propálil svým pronikavým pohledem. Na tváři se jí objevil úsměch. V příštím okamžiku již stála v jeho blízkosti. Cítil její vůni, toho panenského lesa, hruď mu dusila pnoucí ňadra. Uchopila jeho ruky, položila si je na ramena a směřovala je směrem dolů k zemi. Lehké šaty, dosud na ni spočívající, pozvolna začaly sklouzávat z její kůže. V pažích, které se dotýkaly těch žhavých ploch, pociťoval lehké mravenčení, které se stále stupňovalo, až se mu zdálo, že už nebude sto to vydržet. Avšak když ho už opouštěla poslední naděje, pustila náhle jeho ruky, uchopila do svých dlaní hlavu a přitiskla ji tváří na svou pulzující hruď. Křeč, jež jím až doposud zmítala, pominula a jeho tělo zaplavil nesmírně blažený pocit. Nebylo to však blažené nasycení, či přesycení, naopak se ho zmocnil hlad strašlivé síly, která ji pevně objala v bozích a dále putovala v pórech zalitých potem, jenž ovlažoval žíznící ústa. Náhle se ocitl na rozbouřeném moři, které jím zmítalo jako korábem bez posádky. Vlna za vlnou, stále klesání a stoupání do astronomických výšek. Po každém výstupu následoval pád, to byla nutná zákonitost tohoto nezkrotného živlu. Zarýval prsty do hlíny, aby mu dala sílu vzdorovat. Chvíli to pomohlo, chvíli odolával, avšak pak nad ním živel zvítězil. Klesl, naprosto se mu odevzdávajíc a jen zhluboka vydechoval. Jeho tělem, nitrem a snad i duší se přitom pulzoval pocit naplnění, hlad byl ukojen, nebylo již po čem toužit. (Tedy alespoň se mu to tak zdálo.)

Doposud klidná křoviska se náhle rozestoupila a dva páry nohou rozjařeně vběhly na břeh jezera. Nezastavily se, míříce přímo do náručí vln. Jejich rozpálenými těly proběhlo palčivé zamrazení, které však bylo následováno mírným teplem, jež se vlilo do stehen a šířilo se dál do celého těla. Voda je milosrdně přijala a těšila jejich vroucí srdce. Udělali pár temp a pak si jen lehli na záda a nechávajíce se unášet nenuceným kolébáním, vychutnávali krásu tohoto blahodárného okamžiku.

Vstal od stolu, zhasnul a dal se po schodech do druhého patra. Otevřenými dveřmi se na chodbu linulo pronikavé světlo. Jeho žena právě rozestýlala postel, z dětského pokoje nebylo slyšet žádný hlas. Rychle otevřel dveře koupelny a ztratil se za nimi. Dobře však věděl, že ho viděla, ostatně v těchto malých prostorách se jen těžko mohl ukrýt před těmi téměř všudypřítomnými zraky. Rozsvítil, pomalu se svlékl, vlezl do sprchového koutu a pustil kohoutek, na jeho záda dopadly první ledové kapky, poté další a další až stála zcela pod rychle padajícím vodopádem, jenž jej jaksi zbavoval vší neutěšenosti dnešního dne. Krátké zaklepání na dveře. Cosi v něm se zdráhalo opustit ty tišící spirály, avšak cosi mu naopak říkalo, že mu to stejně nebude co platné. Zastavil vodu, šáhnul po ručníku a omotal si ho kolem pasu. Vzal za kliku, dveře ložnice již byly zavřené, ale mihotavé světlo za jejich sklem dávalo tušit, že tak docela ještě neosiřely. Na chodbě dlela neodbytná tma. Zhasnul za sebou v koupelně a ona ho zavinula do své bezútěšné náruče. Po paměti nahmatal kliku na dveřích a s mírnými rozpaky otevřel. Přece jen společnost této tesklivé večerní přítelkyně mu nebyla příliš po chuti. (To už raději …)

Útěky, které kdysi bývaly jen nahodilým projevem potřeby jeho vnitřního neklidu, se začaly stávat jistým rituálem. Večery a rána se pro něj proměnily v palčivé lože, které bylo nutné přetrpět. S nezvyklou dychtivostí vyčkával obědů, po kterých se celý dům oddal odpočinku a on se tak vždy mohl pod nějakou záminkou vytratit. Vracel se pak až k večeru.  Stávalo se však, že musel s různých důvodů zůstat v domě i přes odpoledne. V takových dnech pak bloumal bezcílně zahradou a chodbami, nadával na déšť, na dědovu neodbytnost a vůbec trpěl vědomím, že se dnes nedočká, a že snad ani zítra … V těchto dnech uléhal zmítán silnou agonií, jež již předem nenáviděla další ráno, další nejisté čekání. Letní dny pozvolna umíraly, měli se vrátit do rušných ulic (toho nikdy nespícího stroje Jamese Watta). Nemyslel však na to, nechtěl na to myslet, jelikož samotná představa, že vjíždí do těch zběsilých koridorů civilizace zcela osamocen, jej přímo děsila.

Nyní však ještě slunce hřálo svými paprsky a po tváři se řítily dolů žhavé slzy, jež sbíral svými ústy z  obnažené šíje a poté polykal. Celý ten rozlehlý les byl naplněn její vůní. Někdy měl dokonce pocit, že již v prvním stromu, který jej vítal, jsou její paže ladně plující ve větru, v jehož sebemenším závanu proudil její dech. Voda v jezeře mu pak hladila spánky, obepínala jej pevně v bozích a těsně se k němu pnula, jakoby jej již nikdy nechtěla opustit, jakoby se již ani odloučit nemohli. V této náruči pak zapomínal dočista na vše. Konec léta zdál se být nesmírně vzdálený. Dědův dům na kraji vesnice se propadal kamsi do nitra země a s ním i manželka na prostorném balkóně, jež na něj cosi volala. Nic však neslyšel. Necítil ani dotyky jemných ruček těch malých stvoření, jež se s radostnými obličeji rozeběhly až k němu.  Vzápětí je však jakási hrozivá síla strhla nazpět a on jen tupě zíral, jak všichni mizí v obrovském kráteru, jenž se pod nimi otevíral. Díval se na ně a nic z toho nechápal. Voda ho strhávala stále více a více na svoji hruď. V dálce ještě zahlédl jakýsi mlhavý obraz, v němž rozeznával jakousi kapličku a šest…, šest dřevěných křížů. Ale i ten vzal za své, zůstal jen zběsilý proud vody, jenž obepínaje celou jeho bytnost, unášel ho kamsi do neznáma, pryč od všech těch mlhavých (neznámých) obrazů.

Zavřel oči a nechal se unášet na těch mírně rozbouřených vlnách, jež konejšily líce, srdce i cosi v  nitru ukryté. Prsty na nohou i rukou se mu zarývaly do dřevěné podlahy. Za nehty cítil palčivou bolest třísek, jež pronikaly stále hlouběji do masa a nervů. Měl pocit, že musí řvát, že chce vykřiknout. Ale z úst se mu vydral jen slabý vzdech, který v sobě zrýval více rozkoše než utrpení, navíc vzápětí překryla jeho ústa smyslnost plných rtů. Chtěl se nadechnout, toužil dýchat, jenže síla, která se nad ním vzpínala, byla až příliš vzdorovitá. Až ho to překvapilo, jak můžou její útlé paže vyvinout takovou sílu. Žár, který jim prostupoval, pomalu nabýval vrchu. Nebylo zde nic, co by jej zchladilo. (Křišťálová voda lesního jezera byla přeci jen trochu daleko.) Nedalo se dělat nic víc, než rezignovat a oddat se energii toho živlu, který ostatně vždy tak překrásně rozbil jeho tělo, jeho samotného.

Bělostná ruka, téměř neprokrvená, se nad ním zvedla do výše, v malé dlani svírajíce jakýsi předmět. Spočinula chvíli v této poloze, pozorujíce jeho zavřené oči ve tváři rudé usilovným vypjetím. Poté se ještě více napřáhla, nabrala na své dráze závratnou rychlost a tupým úderem spočinula na chvějící se hrudi.

Jakýsi podivný chlad se mu rozhostil na prsou. Otevřel oči a spatřil její usměvavou tvář. Byla tu s ním, nebylo třeba se bát. Avšak pojednou se mu zdálo, že se mu začíná ztrácet. Její tvář byla stále bledší a bledší. Nejprve mu přišlo, že musí víc otevřít ta zlenivělá líčka, ale nešlo to. Za chvíli již kolem panoval hustý závoj mlhy, ze kterého se vynořilo jezero svírané ostrými skalnatými výběžky. Usmál se, vždy ho přijímalo do své náruče tak srdečně, takže … Na druhém břehu zahlédl obrysy nějakých postav. Prostřední z nich, největší, na něj mávala a cosi gestikulovala. Ano, vypadalo to, jakoby jej přivolávala k sobě, jenže byly od sebe daleko, pevně oddělení tou propastí plynoucích vln. Malé postavičky u jejích novou se chtěly za ním rozeběhnout. Zadržela je však. Bylo by to stejně marné.

Stál tu před jezerem a chtěj jim vykročit vstříc, toužil rozetnout ty plovoucí barikády. Zůstával však stále na místě. Mysl si přála vykročit vpřed, ale tělo, konkrétně jeho nohy dále zůstávaly ve své strnulosti. Postavy se mu začaly pozvolna ztrácet z dohledu. Vystřídalo je světlo, jenž vyzařujíce z nich, či z podobného místa na druhém břehu (to nedokázal určit) sílilo a zdálo se, že se nezadržitelnou rychlostí blíží přímo k němu. Nohy dosud tak pevné se náhle rozetřásly, na kůži se mu objevily jakési puchýře nabývajíce svých tvarů, pod nimiž cítil zrychlený oběh vařící krve. Palčivé světlo se již ocitlo v jeho těsné blízkosti, dokonce se zdálo, jakoby bylo přímo v něm. Před neklidnými víčky, jež nebyl sto udržet na uzdě, vyvstal bělostný obličej, zářící ve světle téměř jako tvář anděla. (Ale tu tvář přece už někde viděl.) Hruď propadla a více se již nezvednula. Jeho oči stále ještě prostoupeny světlem, pozvolna začaly chladnout.

Obratně vytáhla nůž z jeho prsou. Gejzír krve jí potřísnil tvář. Dívala se na kapky krve, jež pozvolna kanuly na podlahu, zdobíce ji přitom roztodivnými ornamenty. Úsměv na tváři se rozšířil, opravdu vypadalo to, že se doopravdy směje.

Když jsem vyšel z lesa, spatřil jsem před sebou dřevěný srub, od nějž vedla cesta dolů do zeleného údolí a pak opět vybíhala po protějším svahu a ztrácela se kdesi v lese na druhé straně. Vykročil jsem po ní. Louka poseta bílým chmýřím odkvétajících pampelišek voněla pozdním létem, které se již stěží dalo odlišit od podzimu. Když jsem míjel malou kapličku, jež tu stála u cesty, zastavil jsem se. Za ní ve svahu stálo sedm dřevěných křížů zhotovených z hrubě opracovaného dřeva. Kolem každého z nich byla navršena hromádka kamení, aby lépe držely v zemi. Chvíli jsem je takto pozoroval, hledajíce co mě na nich co mě tak upoutalo. Pak jsem se však otočil a pokračoval dál.

Pěšina, ve kterou se proměnila má cesta z údolí, vedla hustým porostem lesa, takže jsem jen z velkými obtížemi odhadoval, kde by asi mohla navazovat dál. Měl jsem pocit, že za každým dalším stromem musí nutně skončit a já budu odkázán na holou intuici, či na můj orientační smysl (což se v mém případě rovnalo témuž). Nakonec jsem z pěšiny přece jen sešel a chvíli jsem klopýtal lesem, až se přede mnou stromy náhle rozestoupily a já stanul na kraji srázu. Pode mnou se rozprostírala propast, na jejímž dně se modrala hladina jezera.

Rozhlížel jsem se kolem sebe, celé jezero obklopoval skalnatý val, na němž, voda v jezeře odrážejíce sluneční paprsky se v poklidném běhu vlnila od břehu ke břehu. Její plynulost však přece jen cosi rušilo. Nedaleko od břehu ji mocnými tempy rozrážela postava, ve které jsem na tu dálku spíše vytušil, než opravdu poznal, dívčí tělo. Stojaté vody pevně svíraly oblé boky, jenž se však nekompromisně řítily stále vpřed. Otočila se na záda. Oblá ňadra vystupovala co chvíli na hladinu, ale vzápětí byla pohřbena některou z vln. Doplavala až ke břehu a s konečnou platností se vyprostila z područí vln. Stála teď na plochém kameni, propínající hruď a sčesávala ladným pohybem ruky z čela poházené spletence vlasů. Poté se pustila po příkrém srázu jedné ze skal. Pružné nohy dopadaly na tvrdý kámen, dlaně drásala jeho hrubost. Když se takto vyškrábala až nahoru, obdařila dlouhým pohledem tu křišťálově zabarvenou hladinu, jež ji ještě před chvílí měla pevně ve své moci. Pak se však položila na mírně kolmou kamenitou desku, protáhla se a sledujíce slunce nechávala se hladit jeho prsty.

 Hravé paprsky se opíraly plnou měrou do mé tváře rozpalujíce ji téměř doruda. Cosi ve mně, jakási podivná touha my náhle vnukla lákavě vyhlížející nápad. Než však mysl stačila vydat pokyn, nohy se samy od sebe rozeběhly po okraji srázu. Našlapoval jsem tak, nevnímaje kamení pode mnou, svůj pohled upřený na tu nymfu, jež se nyní blaženě usmívala. A cosi v mém nitru (možná i nitro samotné) se také smálo. Smálo se pomyšlením, že by mohlo uchopit ty ladné křivky, nasát vůni ebenových vlasů. Nohy kráčely jistě k svému cíli. Mysl se již vzdala jakékoliv iniciativy a plně se svěřila do jejich vedení. Dělilo mě od ní sotva pár metrů. Kráčel jsem tak tiše, že mě nemohla vůbec zpozorovat. Napadlo mě, že bych se snad mohl přece jen zastavit, sednout si a skryt ve stínu jedle pozorovat tu manifestující se krásu. V tu chvíli jsem však pod sebou pocítil prázdnotu, jenž se pozvolna rozšiřovala. Padal jsem jejím chřtánem bez veškerých vidin záchytného bodu. Poutala mě stále více a více na svoji neklidnou hruď. Mohl jsem cítit vůni jejího chřípí, vlahost dechu. Po chvíli mnou začala prostupovat, nořil jsem se zcela do jejích hlubin. Najednou již nebylo mezi námi rozdílu, byly jsme jedním, já v prázdnotě a prázdnota ve mně. Snad by tato naše dokonalá symbióza trvala navěky, kdyby ji náhle neukončil výkřik a tupý náraz, jenž mě s konečnou platností zbavil vědomí.

Polekaně se vyšvihla a pozorujíc kruhy na vodní hladině, vypadala nesmírně vystrašeně. Blaženost, doposud tak pevně uhnízděná v její tváři, se dočista vytratila a místo ní se v ní usadil zmatek, jenž dokonale zhyzdil její půvab.