Pohledy (povídka)

Poté se zvedl a zadíval se jí do očí. „Včera se u mě stavoval Karel, měli bychom prý pro tebe nějakou práci.“ „Práci?“ pousmála se. „No spíš brigádu, abych byl přesný, zato však královsky placenou.“ „Prosím tě, co to zase vymýšlíte? Asi jsem vám v tom všem studiu dlouho neudělala razii, že?“ „No, dlouho si tam nebyla, to je pravda,“ pousmál se a o jeho ruka spočinula na obnaženém krku: „Ale to se dá všechno napravit.“ V očích jí zablesklo, páteř se vyšvihla, takže teď zaujímala k posteli kolmé postavení. „Tak ven s tím, o co jde?“ zeptala se přímo.

„Dostali jsme, zlato, parádní nabídku, jako stvořenou pro tebe,“ sledovaly ji jeho oči zpříma: „Šlo by jen o pár fotek, nic víc nic míň. Stálo by tě to jen tak hoďku u nás v ateliéru …“

„A jinak nic?“ nedokázala potlačit svůj zájem.

„Ne, toť vše,“ pohladil cípek rovných vlasů: „Chvilka před fotoaparátem a pak tradá domů s pořádným balíkem.“ „Zadali nám to Japonci a ti platí vždy dobře,“ dodal jen tak mimochodem. „Takže?“

Ústa přešla do nevinného úsměvu. „No, když myslíš, že se na to hodím.“

„Ty? Prosím tě, jak tě to mohlo napadnout. Budou u vytržení, až ty plakáty uvidí, navíc …“ To však již říct nestihl, jelikož mu ústa překryly plné rty třešňové vůně.

„Ale jestli je to zas nějaký váš vtip.“

„Vtip?“ jeho ruce se opřely do křehkých ramen, která se následně zabořila do měkkých peřin. „Tak vtip, říkáš?“ Soukalo se pomalu jeho tělo nad ní nespouštějíc přitom oči z plných ňader.

Pokrčila mírně rameny a šibalsky se pousmála. Jeho ústa se mezitím lačně blížila. Když už téměř dopadala na její rty, vyprostila pravou ruku a dlaní jim vystavěla barikádu.

„Ale není to žádné porno, že?“, zatvářila se ustrašeně.

Jeho ruka něžně uchopila zápěstí, které se nijak nebránilo, a odklonila ho stranou. „Co tě nemá. Japončíci zas vyrobili nějakou novou řadu mobilů a chtějí, aby se zde dobře ujaly. Jde čistě jen o pár plakátů za tímto účelem.“

Opět se pousmála, což bylo znamení, že mohou lačná ústa vykonat svoji práci, při které již nebylo třeba slov.

Do ateliéru přišla v celé své parádě, ale asi po hodině a půl úsměvů, vystrčených boků, pukrlat a čechrání vlasů, zjistila, že se dost dobře neznala. Z obrazovky totiž na ni vzhlížela její, tvář, dívaly se na ni známé oči, ale přece jen ji přišlo, že to jaksi není ona. Ta svěžest, ten lesk, ne tak se v zrcadle ještě nikdy neviděla. Fotograf, jí beze všeho vytiskl všechny fotky, na které si ukázala.

  „Vypadáš tam skvěle, úplná miss,“ odložil přítel fotky a se zalíbením jí pohlédnul do tváře: „Budu si muset dávat pozor, aby mi tě někdo neukradl.“

Úsměv (trochu rozpačitý pravda, ale nesmíme se jí divit, lomcovaly s ní stále podivné rozpaky, fotografie se jí samozřejmě líbily, ale…?)

„Pojď ke mně.“

Vykročila k němu a usedla mu na klín.

„Tady, je tvůj honorář,“ podával ji balíček tisícikorun.

„Cože?“ vyhrkla překvapeně: „To jen za …?“

„Ano, jen za tu hodinku a půl pod hledáčkem našeho fotografa,“ usmál se, a v jeho tváři se zračila hrdost, že jí mohl poskytnout tak úžasnou příležitost. „Říkal jsem ti, že Japonci platí dobře,“ dodal ještě.

Při pohledu na pakl bankovek ji zasvítily oči. Těžko říct, jestli to byla radost, či něco jiného. V posledku to ani nebylo důležité. Viděla se již zcela ve svých snech, snech, které se nyní jevily na dosah ruky. Vše ostatní, přestalo být důležité.

„Už jsem ti někdy řekla, že jsi skvělý,“ zadívala se mu přímo do očí. Fotografie spočívající na malém konferenčním stolku rázem dostaly zcela odlišný náboj. Nebyla už na pochybách. Prostě si je zamilovala.

Asi týden se nic zvláštního nedělo. Tedy když pomineme den strávený v nákupním centru, v acqua centru, čtyři hodiny v nelepším salóně ve městě a v prodejně automobilů. Jinak dny plynuly s naprostou samozřejmostí jim vlastní.

O víkendu se chystala s kamarádkami na hory. Všechny se spolu vřele přivítaly (ostatně jako vždy).

„Ty jsi samý úsměv.“ „A ty se jí divíš? Já mít štěstí na takového přítele.“ „Mimochodem, ty ho necháš bez dozoru? Dej si pozor, musíš se teď vynasnažit, aby ses mu alespoň částečně revanšovala.“ „Jede s kamarády na chatu.“ „Takže pánská jízda? No ostatně jako my, i když to ještě může dopadnou všelijak, ne?“ „Na co ty hned nemyslíš.“

Po návratu z hor předpokládala, že vše bude pokračovat tak, jak si za ten krátký čas zvykla. Avšak, hned jak se blížili do města, zarazilo ji, že billboardy, které nikdy moc nesledovala, nějak záhadně upoutávaly její pozornost. Uhýbala očima, jak jen to bylo možné, ale vše naprázdno, jakoby ji samy pozorovaly. Ano, nebylo jiného vysvětlení. Dívaly se na ni podivně známýma očima. Netrvalo dlouho, aby si uvědomila, odkud je zná. Vítaly ji každé ráno v zrcadle, sledovaly ji v bezbřehé tmě jejího pokoje, smály se na ni, když se odrážely v jeho očích. Jejich pronikavý pohled ji na okamžik zcela ohromil. Avšak po chvíli začala sebe samu uklidňovat, že ve městě to snad bude lepší. První větší křižovatka však ukázala, jak šeredně se ve svých domněnkách mýlila. Pokud předtím byl jejich pohled nepříjemný, nyní se zdál doslova nesnesitelným. Z každé druhé výlohy, zdi paneláků, vůbec z každé volné stěny sálal jejich pronikavý pohled, který ji stravoval a trhal na kusy.

Když za ní zapadly dveře jejího bytu, sesunula se bezmocně na koberec v předsíni. Co jí tak vyděsilo? Oči? Jenže, čí to byly oči? Její. To věděla naprosto určitě.

Pravděpodobně by tak zůstala do pozdních hodin večerních, kdyby se neozval pronikavý tón zvonku. S námahou vstala a otevřela. Slzy jí roznesly řasenku po tvářích, takže se v první chvíli návštěvník trochu zarazil, hned se však vzpamatoval.

„Prosím tě, co se stalo,“ zeptal se polekaně.

„Nic, nic,“ otírala rychle líce a pokusila se i o úsměv. „Jen jsem trochu rozrušená, nic víc,“ dodala ještě a ztratila se v koupelně.

Návštěvník zakroutil jen nevěřícně hlavou: „Prosím tě, nepovídej mi, že se nic nestalo, takhle jsem tě ještě neviděl.“

„A už ani neuvidíš,“ stanula před ním, řasenku již téměř smytou.

Na stole balancoval plamen svíčky na pokraji života a smrti. Špinavé talíře a příbory, zmuchlané jídelní ubrousky, mementa výtečné večeře, kterou uměla připravit jen ona. V pološeru ložnice seděly na posteli dva tiché stíny.

 To ticho, které zde panovalo, mu bralo všechen jeho dosavadní klid. Vzal její bradu do dlaní a otočil ji k sobě. Její zrak uhnul kamsi do kouta, ale pak, jakoby si uvědomil naivitu svého počínání, se pozvolna vracel zpět, až stanul, před jeho tázavým pohledem.

„Ty oči, byly všude, jsou venku, jsou tady s námi,“ vypravila ze sebe a v její tváři se skrýval děs.

„Jaké oči?“ zneklidněl: „Někdo tě pozoroval?“

„Ty plakáty, jsou vylepené po celém městě,“ pokračovala dál, jako tělo bez duše.

„Myslíš ty, jak jsme fotily pro Japonce?“

Přikývla.

„A co ti na nich vadí? Vypadáš tam přeci úžasně.“

„Možná, ale děsí mě, děsí mě svými pohledy.“

„To je divné, zamyslel se, to se nám ještě nikdy …“ zamyslel se. „Ale na to si brzy zvykneš, slyšel jsem, že se to někdy stává,“ dodal po delší odmlce: „A navíc tam vydrží tak dva, tři týdny, déle ne. Tlak konkurence je obrovský a trh je jen jeden.“

„To bude dobré, uvidíš,“ pohladil, jak nejněžněji svedl po tváři.

Opětovala mu tuto službu úsměvem, snad má pravdu, snad přece jen …

Kusy poházeného oblečení pod postelí, která se teď zmítala v milostných vzdeších. Miloval ji, jak nejvroucněji svedl. Miloval ji, aby zapomněla. Miloval ji, aby již byla navždy jen jeho.

Seděla dlouho na kraji postele a dívala se na jeho nahé tělo oddechující v pravidelných intervalech. Horkost, kterou jí naplnilo, cítila v sobě tak, jako by se od ní odloučilo teprve před chvílí. Před očima se jí míhaly nespočetné řady těch neodbytných pohledů. Smály se ve své zlomyslnosti a líbaly ji tak vroucně, že jejich polibky vypalovaly na kůži černá kolečka a trhaly lačně z třesoucího se těla kousky masa. Ano, dnes v noci se s nimi miloval, miloval se s celým městem, se všemi jeho nárožími, zaprášenými billboardy i stěnami funkcionalistických barabizen. Miloval se s nimi vášnivě, jak nejlépe to svedl.

Náhle uchopila těžký rádiový budík, jenž stál na nočním stolku. Pět hodin ráno. Mrštila s ním vší silou o zem a vyřítila se na chodbu. Zpoza otevřených dveří záchodu bylo slyšet, jak se dáví. Držela si dlouhé, rovné, kaštanově zabarvené vlasy a spočívala v hlubokém předklonu nad záchodovou mísou, která milostivě polykala všechny rdousící, po krvi lačnící pohledy z billboardů, nároží a její ložnice.