Přízrak (povídka)

Ten večer vládlo nevlídné počasí, takže každý kdo měl ruce, nohy a hlavně pusu seděl doma za pecí, tedy u radiátorů, abych vás nemystifikoval (poslední pec vlastnila stará Haluzníková. Ostatně nevlastnila pouze jedinou pec ve vesnici, ale celé stavení, které bylo jak kdyby ho vystřihl z dob císaře Josefa, toho jména v habsburské partaji druhého. Když pak do města zavítal pan hejtman, či jiná vážená delegace, chodili se k staré Haluzníkové dívat na tu pec, a vzpomínali na staré dobré časy. Jinak ji však měl každý za zlé, že už dávno tu svoji rachotinu neposlala k šípku. Říkalo se proto o ní, že by si snad pro jeden papír s Karlem, dala vrtat kolena – i když i to se dneska stává a dokonce za to člověk musí ještě zaplatit. Proto ji ve vsi nikdo neřekl jinak než Držgrešle.)

Vraťme se ale zpět, toho večera, kdy by psa nevyhnal a kdy vše co mělo ruce, nohy a hlavně … Zkrátka sedělo v hospodě, prolívalo svoje chřtány nahořklým mokem a nadávalo na tu sibérii, jež venku panovala. Nic by na to nebylo, ostatně všichni to tak dělali v létě v zimě, za deště či sucha. Toho večera se však ve dveřích objevil starý Drmola celý uřícený a hned, že potřebuje něco ostrého. Poté, co mu hostinský posloužil svoji nejlepší pálenkou a statkář Vaněk kouskem pečínky, podařilo se Drmolu jakž takž pacifikovat. Po druhé a třetí skleničce již pookřál natolik, že byl schopen souvisleji mluvit.

„Nebude mi věřit, co si mi dnes večer stalo,“ začal a udělal pomlku, aby dodal vážnost celé situaci: „Jdu tak do hospody jako každý den, ale nechtělo se mi vláčet celou dědinou, tak jsem si řek, že si to zkrátím přes humna.“ Celá hospoda vysela Drmolovi na očích, což jej muselo velmi těšit. „Vyjdu před dům a tma tmoucí, že jsem pomalu na krok před sebe neviděl a do toho ještě ten zpropadenej déšť. Ale tak co už, říkám si, jednou ses rozhodl, tak jaképak copak. Jdu vám pak kolem té polorozpadlé zídky, však to tam dobře znáte, klopýtám, na cestu nevidím. A najednou stolím před stavením starého Pazdráta, tam jak teď starosta přidělal tu novou lampu.  Řeknu si, že alespoň uvidím kousek na cestu, ale v tom ve mně uhodilo.“ Ticho, náhodný kolemjdoucí by si musel myslet, že je snad už zavřeno nebo že zde mají turnaj šachový vicemistři Evropy. „Tak dva, tři metry ode mě čouhala z okna v prvním patře tyč a na ní, ani popsat to nedovedu. Zmítalo se to zlověstně větrem sem a tam a vypadalo to, jakoby se mě to chtělo těmi rozevlátými chapadly každou chvíli zmocnit.“

Kruh kolem Drmoly stál jako zařezaný, jen v zadní místnosti se ozval hlas Kubáta, synka obecního policajta, o kterém se vědělo, že se hned tak něčeho nelekne. „Tak to ses nechal pěkně napálit. Takových strašidel máme doma dvanáct do tuctu. Někdy tě pozvu, až bude paňmáma věšet prádlo.“  

Zraky všech se upřely na Drmolu a čekaly, jak to na něj zapůsobí. Ten zrudl, vstal prudce od stolu a namířil si to přímo ke Kubátovi. „Kdepak hadry, už si snad někdy viděl, aby se na tebe hadry jen tak sami od sebe snesly a vycenily tesáky,“ obořil se na něj zlostně. „Cože, na tebe vycenily?“ přemáhal smích Kubát: „Měl bys pít až v hospodě, jinak tě ta tvá strašidla budou pronásledovat až do smrti.“

„Tak ty mi nevěříš?“ vysoukal ze sebe již vzteky roztřesený Drmola a porozhlédl se po hospodě. Tváře ostatních byly evidentně rozčarované. „Dobrá, tak se tedy pojďte přesvědčit, ať mě nemáte za obecního blázna.“

A šli, celá hospoda šla. Hlučely rozjařením tak, že se staré paňmámy ošívaly v křeslech – „Pro pána, jen aby to nebyli zase Rusové.“  Ale čím více se blížili k opuštěnému statku, jejich hlasy slábly, až utichly docela. Šli teď vedle sebe mlčky a dávajíce si pozor, aby je snad ostatní neopustili. Někteří z nich si začali uvědomovat kamže to vlastně jdou. Starý Pazdrát byl znám jako osoba více než nekalná, není proto divu, že se stavení, které po jeho smrti zůstalo ve vesnici jako jakési memento, obcházelo velkým obloukem. A jiným přišlo skličující už jen to vědomí, že z nepochopitelného důvodu dobrovolně opustili osvětlenou a dobře vytopenou hospodu. Zkrátka než došli k Pazdrátovu stavení, byla jejich fantazie již tak vystrašená, že by viděli všichni svorně strašidlo i v tom kusu pověšeného hadru. Ovšem, žádný takový předmět zde k vidění nebyl, ani tyč z žádného okna nevyčuhovala. Vše nasvědčovalo tomu, že se to opravdu starému Drmolovi celé jenom zdálo. To by však nesměla drobná postavička pana učitele Voženílka spatřit kouř, jenž se líně vznášel nad komínem. Navíc vypozorovala bystrá paní Vomáčková, že se v celém prvním patře svítí. Všichni nad tím jen udiveně kroutili hlavami a každý se měl spíše k odchodu.

Ale Kubát, ve kterém stále zůstávalo ještě dost kuráže, se nadal odbýt a že prý je třeba statek prohledat, aby se zjistilo, kdo to tam vlastně u všech čerchmantů je. Hledali se tedy dobrovolníci, kteří půjdou na výzvědy. Moc se jich ale nenašlo. Dobrovolně se přihlásil jen nádražák Perónek, ze kterého ještě nestihl vyprchat všecek alkohol a Jiřík, o kterém se ale všeobecně vědělo, že to nemá v hlavě tak úplně v pořádku. K výpravě se samozřejmě připojil i Kubát, který celý podnik zorganizoval a po notné chvíli přemlouvání i samotný Drmola.

Čtveřice spoluobčanů zmizela za skřípajícími vraty a kolem dokola se rozhostilo ticho, jehož jakost kazil jen ten otravný vítr, který by už konec konců také mohl dát pokoj. Uběhlo pět minut a nedělo se nic. Uběhlo dalších pět minut, to už někteří v hloučku zneklidněli, ale zase jen vítr pohrávající si s deštěm. Uběhlo dalších pět … Náhle se z nitra statku ozvala dunivá rána a v následující chvíli vyběhl z vrat na smrt bílý Kubát, hned za ním Perónek bez své ajznboňácké čepičky, který podle všeho zčista jasna vystřízlivěl, následoval ho Drmola se zježenými vlasy a celý děsivý průvod uzavíral kulhající Jiřík. Ticho, které zde až dosud panovalo, prořízl dunivý, nelidský smích, jenž naplnil celé prostranství, takže nebylo místa, kde by se před ním člověk mohl schovat. Nikdo se na nic nevyptával, nikdo na nic nečekal a v následující okamžik se všichni jakýmsi podivným zázrakem ocitli splavení a zablácení před zavřenou hospodou.

Ze zkoprnělých zvědů poté po notném čase dostali zmatečné informace o přízraku v černé kápy, který nemá tvář, ale jen velkou tlamu a ostré oslnivě bílé špičáky. Ostatně nebylo ani tak důležité, co se od nich dozvěděli, následující týden mnozí z nich sami podivnou postavu spatřili, procházela se vždy po setmění kolem statku, rozsvěcovala a zase zhášela okna a někdy, ale to už pochází z dosti nevěrohodných zdrojů, bylo možno slyšet její hluboký, plný smích.

Poklidný život malé vesnice se tak na nějaký čas od podlahy změnil. Jestli každý večer praskala hospoda ve švech (občané dokonce jednou přemýšleli, že by vedle ní zřídili ještě jednu), nyní se u jednoho stolu krčilo nanejvýš tak pět, šest i tři štangastové, kteří to do hospody měli jen přes ulici. Nic nepomohlo lamentování hospodského, že s takovou může za chvíli pověsit živnost na hřebík. Jakmile se setmělo, ulice docela osiřely. Každý seděl doma v teple svého obýváku před sebou televizi, kde asi už pošesté dávali záznam galakoncertu k 70. narozeninám zasloužilého národního umělce. (Nikdo si nepřipouštěl, že by tento národní umělec snad mohl i stárnout.)

Přes den tedy vesnice ještě jakž takž žila, ale večer, večer se stávala vesnicí duchů, tedy duchů, jednoho ducha, nebo spíše přízraku, dlícího na Pazdrátově statku. Hostinský proklínal den, kdy pustil dovnitř strachem drmolícího Drmolu a pomalu hledal nejpevnější trámek, který by vydržel váhu jeho těla. Venku již nepršelo, zato však sněžilo, což občané nenechávali bez povšimnutí a nadávali na počasí ve svých domovech, jak to jen bylo možné. Celá věc by se asi nehnula z místa, kdyby jednoho večera nečekal starosta marně v prázdné místnosti na zbývající členy obecního zastupitelstva. Zpětně se poté dověděl o celé věci, energicky zakročil proti pokusu hostinského navázat na špagát smyčku a rozhodl se dát vše do pořádku.

Jako nejpřijatelnější řešení se jevilo požádat o pomoc Úřad záhad a jiných tajností, sídlící v hlavním městě. Podal proto žádost na úřad okresního města, pod které jeho obec spadala, aby tento úřad podal žádost k příslušnému úřadu. Úřad okresního města však poslal celou žádost zpět, s odůvodněním, že Úřad záhad a jiných tajností (toho času sídlící v hlavním městě) je natolik zaměstnán, že vydal nařízení, aby mu žádné další žádosti nebyly zasílány. Pod tímto zdůvodnění pak byl ještě krátký dodatek – Neklesejte však na mysli, milý kolego, v nejbližších dnech se začne projednávat novela zákona, která umožní vzniknout pomocnému úřadu při Úřadu záhad a jiných tajností. Pokud vše půjde dobře, tak by …

Tudy tedy cesta nevedla. Starosta se proto rozhodl, že vezme celou situaci do ruky osobně. Měl v úmyslu dát dohromady skupinu statných spoluobčanů a s jejich pomocí inkriminovaný objekt náležitě prohledat a celou věc prošetřit. Tento nápad byl jistě dobrý, ale vzal za své již ve svých počátcích. Vzdor starostově osobní výzvě se totiž nikomu do tohoto podniku dvakrát nechtělo. Jen Jiřík se přišel na obecní úřad zeptat, cože je na tom papíru psáno a jestli je to pro něj důležité.

Nakonec se starosta rozhodl, že uspořádá sérii rozhlasových přednášek na téma Strašidla a jiné potvory nemají dnes žádné podpory. Avšak těmto přednáškám nevěnoval nikdo z občanů větší pozornost a tak se každý den před setměním rozléhal vesnicí půlhodinový monolog starostův.

Dny plynuly a vše zůstávalo při starém. Občané u svých obrazovek hltali záznam galashow silvestru 1968. (Dávali ji také už od těch let asi po sté) Starosta strašil každý den v zasedací místnosti obecního úřadu už do pozdních odpoledních hodin, poté ho vystřídal přízrak promenádující se u Pazdráta. A hostinský si od místní knihovnice vypůjčil publikaci s názvem – Vázání uzlů pro začátečníky a středně pokročilé.

Nic by se pravděpodobně nezměnilo, kdyby si jednoho dne nepustila stará vdova Hampejzová pusu na špacír, že prý již nějaký ten pátek pozoruje to strašidlo z okna v podkroví a tu podívanou že by měl každý vidět. Následujícího dne se u ní sešlo několik vesnických tetek. Když odcházely, dušovaly se, že něco tak zajímavého jak tě živy neviděly. Zanedlouho se celá věc ve vesnici ujala natolik, že stará Hampejzka už nevěděla, kde všechny ty lidi usadí. „Já tady na to nejsem vybavená, je to jen malá komora,“ rozčilovala se. Brzy se však ukázalo, že výhled na Pazdrátovo stavení poskytují i další domy. Takže se tyto večerní siesty rozmístily hned po několika okolních staveních.

Nastávající situace pak inspirovala velmi vynalézavého synka hostinských, který přišel s nápadem instalovat po humnech kamery, které by umožnily sledovat duchařská představení v příjemnějších prostorách, než jakými byly podkrovní pokojíky a komory. Nápad se ihned za nebývalé iniciace hostinského začal realizovat. Kamery byly na humnech rozmístěny tak, že snímaly Pazdrátovo stavení hned z několika úhlů. Aby se mohly jednotlivé záběry stmelit do jednoho, bylo v malém sálu hospody zřízeno střihačské studium. Do velkého sálu pak bylo instalováno plátno nemalých rozměrů a pohodlná sklápějící křesílka. Celý tento amfiteátr pak ještě osadili výkonnou aparaturou. A výsledek? Výsledek byl famózní. Každý detail, sebemenší pohnutí, nejnepatrnější hluk, nic neušlo divákově pozornosti.

Pravidelné večerní projekce se pak staly ve zdejší hospodě naprostou legendou. Sál praskal ve švech, nebyli tu jen místní, ale i přespolní, kteří se o zdejší raritě brzo dozvěděli. Mladí, velcí, staří, mladí všichni do jednoho seděli přikovaní na svých místech, oči upřené na plátno popíjeli pivo, limonádu, či jen tak žvýkali klobásky. Hospoda opět kypěla životem.

Samotné plátno působilo přímo magickým dojmem. Bylo jen málo těch, kteří se od něj dokázali sami odtrhnout. Někdy se stávalo, že poslední diváky vyváděl hostinský až nad ránem, kdy projekce již s konečnou platností končily.

Zanedlouho do vesnice přijela delegace ze státní televize, a že by moc ráda zpřístupnila svým divákům Pazdrátovo stavení, které již platilo v republice za pojem. A tak se stalo, že se přízrak z Pazdrátova stavení stal pravidelným pořadem večerním pořadem snad všech spořádaných občanů a občanek v republice. Národní umělci hořce lamentovali, že již nevysílají jejich galakoncerty, avšak nic jim to nebylo platné.

Strach přízraku, který tak ochromil občany zdejší vesnice, se šířil po vlnách téměř 3. kosmickou rychlostí. Přebýval v každém domě, v každém obýváku. Ale byl to ještě vůbec ten strach, před kterým se všichni s hrůzou zamykali? Zdálo se, že ne. Nyní ho každý v pohodlí svého domova, řádně nasycen přímo vyhledával. Večeřel s ním, pil pivo, štrychoval u něj ponožky, pletl šálu, líbal se či dělal jiné (zajisté příjemné) věci.

Vypadalo to, jako by se každému stal přízrak z Pazdrátova statku milým večerním přítelem, bez jehož přítomnosti by to snad už ani nešlo.