Honza Skopal
- Počet článků 63
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 364x
Seznam rubrik
Co právě poslouchám
- Pán prstenů - Kompletní Symphony
- Tomáš Klus - Ledaco
- Nightwish - Nemo
- W. A. Mozart - Requiem in D minor
Oblíbené knihy
Honza Skopal
Svíce (povídka)
Kráčeli rázným krokem po silnici. Kolem nich se proháněl vítr v divokých vírech, hladil jejich tváře svou ledovou dlaní a pak se jim neprosto nepředvídatelně opřel do zad, ženouce je zběsile dolů z příkrého kopce. Spěchali, téměř běželi, choulíce se pod kapuce, které si museli přidržovat, aby jim je vítr neodvál dozadu. Jejich ošlehané tváře zíraly před sebe, neotáčely se k sobě, zůstávaly v podivné tichosti.
Honza Skopal
Prázdný dům (povídka)
Procházel se prázdným domem. Několikrát takto obešel místnost po místnosti, v podstatě každý volný kout. Zdálo se mu, že už všude byl a není tedy důvod pokračovat v této procházce, o jejímž smyslu značně pochyboval. Avšak nohy, jakoby nešly zastavit, rázovaly si to stále úzkými chodbami, otevíraly a zavíraly se před nimi jedny dveře za druhými. Nejhorší bylo, že už přesně věděl, co za každými dveřmi může očekávat a tak se pro něj stala cesta jen rutinou, cestou pro sebe sama.
Honza Skopal
Touha (povídka)
Dlouhými tempy rozrážela hladinu před sebou, nasávajíce přitom vzduch do plic v pravidelných rytmech, aby ho opět mohla odevzdat zpět. Stojaté vody pevně svíraly oblé boky, avšak přece jen neměly tolik sil, aby jí zbránily v pohybu vpřed. Otočila se na záda. (Od břehu ji dělilo sotva pár metrů.) Oblá ňadra vystupovala co chvíli na hladinu, ale vzápětí je vždy zavinula některá z vln a ukryla ve své náruči.
Honza Skopal
Švestkový likér (povídka)
Nikdo už si nepamatuje, kdy přesně přišel pan Hlavička s tím úžasným nápadem. Jedni říkají, že se tak stalo, když se jednoho podzimního večera procházel po svém rozlehlém sadu, přemýšlejíc, co si zase počne s tím nafialovělým nadělením, jenž se mu válelo pod nohama. Další tvrdily, že za to může Hlavičkovo šlendriánství, jelikož prý nechal svoji úrodu ležet ve sklepě až příliš dlouho. Na to však zase jiní urputně kroutí svými hlavičkami (div, že jim ještě drží na krku) a vehementně gestikulují, že mu tento božský nápad vnukl jeden krajánek, který kdysi procházel vesnicí a jenž se (jak na potvoru) někde ztratil a nikdo ho od té doby více neviděl.
Honza Skopal
Pohledy (povídka)
Poté se zvedl a zadíval se jí do očí. „Včera se u mě stavoval Karel, měli bychom prý pro tebe nějakou práci.“ „Práci?“ pousmála se. „No spíš brigádu, abych byl přesný, zato však královsky placenou.“ „Prosím tě, co to zase vymýšlíte? Asi jsem vám v tom všem studiu dlouho neudělala razii, že?“ „No, dlouho si tam nebyla, to je pravda,“ pousmál se a o jeho ruka spočinula na obnaženém krku: „Ale to se dá všechno napravit.“ V očích jí zablesklo, páteř se vyšvihla, takže teď zaujímala k posteli kolmé postavení. „Tak ven s tím, o co jde?“ zeptala se přímo.
Honza Skopal
Kremrole (povídka)
Jemně ji uchopila nerezovou pinzetou a položila na papírový tácek. Potom k ní přidala ještě další dvě. „Tady, nebo zabalit.“ „Zabalit, jestli můžete.“ „Samozřejmě.“ A v následujícím okamžiku přikryla celý tácek šustící nekropole. „Čtyřicet pět korun, prosím.“ Cinknutí dvou Václavů a jedné pětky, ihned poté rachot pojídače.
Honza Skopal
Úřednice (povídka)
Místní sekretářka Nina byla dozajista osobou na správném místě. V celé vesnici byste asi nenašli člověka, který by byl více oddán své práce. Ninina horlivost dokonce mnohdy udivila i samotného starostu, který si jinak velmi pochvaloval, že má tak pečlivou a především samostatnou asistentku. A Nina brala svoji práci opravdu vážně.
Honza Skopal
Přízrak (povídka)
Ten večer vládlo nevlídné počasí, takže každý kdo měl ruce, nohy a hlavně pusu seděl doma za pecí, tedy u radiátorů, abych vás nemystifikoval (poslední pec vlastnila stará Haluzníková. Ostatně nevlastnila pouze jedinou pec ve vesnici, ale celé stavení, které bylo jak kdyby ho vystřihl z dob císaře Josefa, toho jména v habsburské partaji druhého. Když pak do města zavítal pan hejtman, či jiná vážená delegace, chodili se k staré Haluzníkové dívat na tu pec, a vzpomínali na staré dobré časy. Jinak ji však měl každý za zlé, že už dávno tu svoji rachotinu neposlala k šípku. Říkalo se proto o ní, že by si snad pro jeden papír s Karlem, dala vrtat kolena – i když i to se dneska stává a dokonce za to člověk musí ještě zaplatit. Proto ji ve vsi nikdo neřekl jinak než Držgrešle.)
Honza Skopal
Nikareté (povídka)
Vysoko k nebi se vypínají štíty pohoří Taygetos. Svými vrcholky se téměř dotýkají mraků, které je halí svoji mlhovinou. Možná, že právě zde se rádi zastavují bohové na svých putováních. Zajisté je jim milé, že je lidé, přes tu téměř neprodyšnou clonu par, nemohou jen tak spatřit. Na druhé straně se přímo se zalíbením dívají dolů na jejich počínání. Kdyby se mračna trochu rozestoupila, možná bychom zahlédli jejich usedavý smích, když se již nemohou dívat s klidnou tváří na tu bizarnost lidského počínání. Z vrcholků hor se zdají být všechny lidské strasti tak nesmírně povrchní, malicherné. Bohové to vědí, avšak nezbývá jim nic jiného než zůstávat ve svém věčném, usedavém smíchu. Copak opravdu ti tvorečkové, jež k nám spínají ruce, nikdy nepochopí, že není třeba bát se těch vrcholků skrytých pod prostým pláštěm mračen?
Honza Skopal
Grace (povídka)
Kráčeli jsme rychlou chůzí noční ulicí. Vše bylo klidné, nenarazili jsne na jediného živého člověka. Pozoroval jsem žlutá okna okolních domů. Upíraly na nás své pohledy, ale byly to pohledy vyhaslé, bez zájmu. Skoro by se zdálo, jakoby se musely dívat, jakoby je k tomu někdo nutil. Za nimi přebývali mí spoluobčané. Měli za sebou namáhavý den, před sebou nejasnou vidinu noci, každý z nich měl svých starostí až nad hlavu.
Honza Skopal
Dívka ze secondhandu (povídka)
Nevím už, jestli se to skutečně stalo. Možná to byla jen má „zbožná“ představa. Možná to byl jen zoufalý výkřik mého nitra, jež utápějíce se ve své každodennosti, nezmohlo se na více než na tento prostý vzdech, který mohl být stejně tak dobře reálnou skutečností, jako pouhopouhým snem.
Honza Skopal
Sabina
Zřasená sukně dopadla na zem a ona vyprostila svá chodidla z jejího sevření. Blůza ležela opodál. Usedla na postel a začala ze sebe pomalu svlékat silonky. Po celou dobu této oslavy svého těla se nemohla zbavit nepříjemného pocitu. Voda v koupelně tekla s nesmlouvavou přesností. Sabina ji toužila zastavit, chtěla určit bod, v němž se navždy rozplyne její plynulost. Tušila, že tento bod nemůže být již daleko. Vždyť ... Teď. A zase nic. Jakoby jí chtěla voda se škodolibým úsměvem oznámit, že její táhlý hukot tu bude navždy, že bude trvat věčně a ona na tom nic nezmění. Natáhla se pro černou buřinku na konferenčním stolku a posadila si ji na hlavu. Pak její pohled utkvěl na nedokončeném obraze. Voda v koupelně se zastavila.
Honza Skopal
Bilbo
Malý plyšový slon se smál v její dlani. Vypadal opravdu legračně, což způsobovala jednak jeho sytě růžová barva, ale také zelený cylindr, který byl trochu na stranu. Jinak jsem na něm neshledával nic zajímavého. Obyčejný plyšák, kterého jste mohli koupit v každém hračkářství. Jenže ona jej nosila stále sebou a opatrovala jako tu největší vzácnost. Nyní se na něj opět dívala a snad k němu dokonce i promlouvala. Ostatně bylo to dobře patrné z pohybů jejich rtů. Zdálky k ní mířily rázné kroky, jiskrné oči, upřený pohled.
Honza Skopal
Myšlenka se rodí v ústech
Na povídky se moc nezaměřuji, hlavně asi proto, že se mi těžko píše v krátkém rozsahu. Tady je ale přeci jen taková malá ochutnávka.
