Charlie Hebdo - respekt svobody druhých
(Čtenáři se dopředu omlouvám, že již možná není toto téma podle časového měřítka 21. století zcela aktuální. Avšak následující podnět mi dal rozhovor mými příteli na toto téma, který jsem potřeboval v sově náležitě vztřebat.)
Po nevyčíslitelných útrapách a dalších patáliích, které se v 20. století vyšly na povrch tak zjevně, že již nemohly být přehlíženy, došla v posledních dvou desetiletích Evropa k přesvědčení, že je konečně na správné cestě. Nechtěl bych ani v nejmenším vyvracet, že tomu tak není. Ostatně práce, kterou na toto pole položila naše předešlá generace, se dá jen stěží přecenit. Přesto se však díky Charlie Hebdo otevřely dveře, za kterými se skrývala podivně vyhlížející mina, která se ihned dostala do debat snad všech médií. (Samozřejmě někde více, jinde méně) Tuto pomyslnou rozbušku představuje svoboda slova na jedné straně a její hranice na straně druhé.
Možná leckoho termín hranice svobody zarazí a evokuje mu tzv. "doby temna", kdy byly tyto hranice zcela jasně nestavovány despoty (ať už světskými či náboženskými). Avšak zde narážíme na jeden z problémů, který se díky Charlie Hebdo poodkryl. Celý výše zmíněný konflikt by se také dal přepsat jako svoboda bez hranic a svoboda s nimi. Nepouštěl bych se do těchto rozbouřených vod, aniž bych viděl, že se to bezprostředně po lednových událostech děje. Za příklad položme (asi již dosti známý) dialog Erika Taberyho a Tomáše Halíka.[1]
Erik Tabery a redakce týdeníku Respekt říkají jasně - Já jsem Charlie, Tomáš Halík namítá – Já nejsem. Oba pro to mají zajisté pádné důvody. Zatímco na jedné straně je kladen důraz na nezadatelné právo svobody slova. Druhá strana říká jasně, svoboda ano, ale i ona má své jisté hranice, kde již přestává být svobodou a mění se v urážení druhých. (Rozhovor mezi Taberym a Halíkem je jen příklad, abych tak řek z domácí kuchyně, samozřejmě ve světovém měřítku dohledáte podobné dialogy, jen s jinými aktéry)
Předně je potřeba si ujasnit, co vlastně hájíme, tedy co si pod svobodou slova, a svobodou vlastně představujeme. Jestli ji bereme jako něco, co má své jisté regulativní principy, či entitu, jež tyto prvky postrádá. Někdy mám pocit, že to co dnes tak usilovně hájíme je právě ten druhý případ. Svoboda je pro nás něco, co zcela postrádá své hranice, tedy co není nijak vymezené. (Musím po pravdě říct, že tento konglomerát bych spatřit nechtěl, ale nepředbíhejme.)
Takto pojatá svoboda je na první pohled opravdu úžasná věc. Otázkou však zůstává, jestli něco takového opravdu existuje. Je potřeba vzít na vědomí, že co nemá hranice, nemůže ani vymezit (byť jen přibližně). To je problém lidského pokolení, které vše, co chce nějakým způsobem uchopit, potřebuje alespoň rámcově zasadit do svého stvořeného světa. Nemluvím zde ani v nejmenším o nějaké definici svobody, podle které by se dalo vše nalinkovat, ostatně definici svobody v žádné encyklopedii nenaleznete. Avšak všichni cítíme, že něco jako svoboda tady s námi přítomno je, s námi a v nás. Pokud však máme tento prožitek, rozhodně jsme ho nenabyli při setkání s neohraničenou, všude (a v posledku nikde) přítomnou entitou, ale spíše když jsme se ocitli v jejích extrémech, na jejích hranicích. Tedy tam, kde se svoboda stávala nesvobodou (a naopak), když se nám před očima rodila či umírala.
Abych tu však nemluvil jen spatra, podívejme se na jednoho z otců pojetí svobody, na Immanuela Kanta a jeho kategorický imperativ. Samozřejmě mnoho lidí (renovovaných i laiků) bere myšlenky tohoto německého filosofa již jako přižité. Na to poznamenávám - paráda. Avšak nikomu z nich se nepodařilo tento imperativ na poli svobody doposavad překročit. Tam, kde začíná svoboda druhého, tam končí moje svoboda. (A opět naopak) Můžeme samozřejmě argumentovat svobodou, která se v této nízké kategorii nepohybuje, ale myslím, že se dostaneme jen k svobodě pro sebe samu, a tedy ve výsledku pro nic. Na druhou stranu je třeba vzít v potaz, že tento prastarý imperativ vlastně říká, že tím, že uznávám svobodu druhého, potvrzuji přitom svobodu mě samotného. Bez tohoto uznání druhého, bez této hranice mé svobody, bych disponoval sice čímsi vzletným, neohraničeným, ale zůstává otázkou, jestli bych si takto svoji svobodu vůbec uvědomoval. (A byl bych ještě vůbec svobodný?)
Až se tedy objeví antinietzsche, kterému se podaří se mu tento imperativ vyvrátit, budu ochoten uznat, že je třeba starého (senilního) Kanta poslat tam kam patří. Zatím však se tímto ostře ohrazuji proti všemu, co tyto hranice bourá, co ničí svobodu druhého a v posledku i svobodu moji. Ať už jde o zesměšňování náboženství, jeho symbolů či jiná vkrádání se do intimity druhého. Zde ani tak nejde o svobodu slova (ta je jistě fajn), ale spíše o respekt druhého, tedy uvědomování si jeho svobody. (A pokud ji někdo hledá v náboženství je to jen jeho věc, to je jako bychom mu vyčítali, že ji hledá v rodině.)
Za druhé je pak třeba si uvědomit, co pro nás jako svobodné jednání vlastně znamená. I největší „liberálové“ (mezi nimi např. náš undergroundový básník a filosof Egon Bondy), kteří hlásají autonomní pojetí lidské svobody, se nenajde snad ani jediný, který by říkal, že svobodné jednání nemá pro člověka žádná pravidla. Samotný Zbyněk Fišer (alias E. Bondy) uvádí, že pokud člověk jedná svobodně, nese to sebou přinejmenším tři zásady, nebo případy chcete-li.
V první řadě se jedná o konkrétní svobodné rozhodnutí člověka. Toto je nezcizitelné právo a žádná vyšší instance mi ho nemůže upřít. Dobře, ale pokud jsem se svobodně pro něco rozhodl, podstupuji tím nutně riziko. (Mezi námi chodí jen málo takových, kteří dokáží s přesností určit, obsah následujících okamžiků, a i ta hrstka těch co říkají, že to svedou, se mi z logického hlediska jeví jako spolek lhářů). Riziko, které každým svým rozhodnutím podstupuji, představuje podle Bondyho druhý případ, který nutně vyplívá z mého svobodného rozhodnutí. A poslední věcí, se kterou musím při svém svobodném jednání počítat, je zodpovědnost. Zodpovědnost za má rozhodnutí. Nemusím zde snad ani uvádět, že se rozhodně nejedná pouze a jen o zodpovědnost vůči mému nejbližšímu okolí. Tato teze byla vždy postavena na vodě a v dnešním globálním světě se to ukazuje více než názorně. Jasně o tom mluví jeden z vynálezců slova „globalizace“ německý sociolog Ulrich Beck.
Závěrem tohoto (poněkud delšího článku) bych chtěl poznamenat, že rozhodně nechci vlastnit monopol na nějakou konečnou pravdu, či jiný podobný nesmysl. Mým cílem bylo jen poukázat na možné náhledy na vnímání svobody. Protože se můžeme bavit o tom, jestli byl postoj Charlie Hebdo správný či nesprávný (To, že vyvraždění redakce islámskými radikály byla vraždy je neoddiskutovatelný fakt.), ale možná by nebylo od věci si nejprve zrevidovat naše představy o tom, co vlastně hájíme. Tedy naše představy o osobní svobodě, základního kamene lidské identity.
Když totiž řekneme Je suis Charlie, je třeba si uvědomit, proč to říkáme a především, jestli tímto neomezujeme svobodu druhého a tím nepodkopáváme i svobodu svoji. Jestli není naše proklamovaná „svoboda bez hranic“ ještě vůbec svobodou.
[1]zde vkládám na odkaz na celý rozhovor: http://video.aktualne.cz/dvtv/je-spravne-byt-charlie-tomas-halik-vs-erik-tabery/r~a74292f49b4411e4a7d8002590604f2e/
Honza Skopal
Smrt člověka (Nietzscheho proměny smrti 3. část.)
Mnohdy vznášíme ortel smrti jen nad tím, co nám není tak úplně vlastní. Avšak pokud si chceme zachovat svoji čest, je třeba provést stejný soud i se sebou samými. Nietzsche tento čin rozhodně neudělal jako jeden z prvních, avšak opět i na tomto poli byl jeho hlas ze všech nejrazantnější.
Honza Skopal
Smrt boha (Nietzscheho proměny smrti 2. část.)
„Ale když Zarathustra byl samoten, promluvil takto k srdci svému: „Což je to možné! Tento stařičký světec ještě ani nezaslechl v svém lese, že bůh je mrtev ...“[1]
Honza Skopal
Smrt jako přítomnost (Nietzscheho proměny smrti - 1. část)
Smrt je nejčastěji chápaná jako vyústění života. Její umístění bychom pak tedy měli hledat na jeho konci. Takto pojímaná smrt by pak rozhodně platila za jakousi budoucnost, to co ještě nenastalo, ale teprve nastane. Tato pojetí nám určuje především lineární pojetí času. Ovšem ani cyklické uchopení časovosti na tom není lépe. Pořád je tu probíhající život, na jehož konci je smrt. Rozdíl je pouze v tom, že na rozdíl od předchozího pojetí se zde neustále opakuje. Pořád tu však bude probíhající život, který směřuje ke své smrti položené kdesi v budoucnosti.[1]
Honza Skopal
Svíce (povídka)
Kráčeli rázným krokem po silnici. Kolem nich se proháněl vítr v divokých vírech, hladil jejich tváře svou ledovou dlaní a pak se jim neprosto nepředvídatelně opřel do zad, ženouce je zběsile dolů z příkrého kopce. Spěchali, téměř běželi, choulíce se pod kapuce, které si museli přidržovat, aby jim je vítr neodvál dozadu. Jejich ošlehané tváře zíraly před sebe, neotáčely se k sobě, zůstávaly v podivné tichosti.
Honza Skopal
Hleďte, hlásám vám nadčlověka
„Hleďte, hlásám vám nadčlověka, toť onen blesk, toť ono šílenství.“[1] Asi nejznámější citát od jednoho z největších provokatérů v dějinách filosofie, Fridricha Nietzscheho. Samotný F. Nietzsche, objevený Martinem Heideggerem, byl již snad nesčetněkrát zavrhován či oslavován. Pozdvižení, které tento Němec, trpící často podle jeho životopisců depresemi, roznítil na poli filosofie, se asi dá jen těžko přecenit. Každá podobná „rozbuška“ je pro filosofii (ale nejen pro ni) přímo zázračným hnacím motorem. Otázky, které vzbuzují Nietzscheho spisy, inspirovaly mnohé a jejich esence nevyprchala dodnes.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný
Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Architektonickou cenu EU získal univerzitní pavilon, blízko byla i ostravská galerie
Studijní pavilon Technické univerzity v německém Braunschweigu se stal vítězem prestižní...
Lidovci navrhli zvýšit slevy na dani na děti, stát to má přes 8 miliard ročně
Zvýšení slev na dani na děti navrhuje KDU-ČSL a hodlá to prosazovat v jednáních s koaličními...
Prezident má absolutní imunitu. Trump zaměstnal Nejvyšší soud, věří v průtahy
Většina členů amerického Nejvyššího soudu se ve čtvrtek zdála být skeptická k argumentu...
Zatkněte propalestinské levicové fašisty, vyzývá demokratický kongresman
Demokratický kongresman Adam Smith označil propalestinské demonstranty za „levicové fašisty“ a...
Samoživitelka skončila v nemocnici a čtvrt roku nemohla pracovat
Téměř deset miliard korun – tolik jen za loňský rok poslaly pojišťovny lidem za úrazy, závažná onemocnění či úmrtí. Životní pojištění pomohlo za...
- Počet článků 63
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 364x
Seznam rubrik
Co právě poslouchám
- Pán prstenů - Kompletní Symphony
- Tomáš Klus - Ledaco
- Nightwish - Nemo
- W. A. Mozart - Requiem in D minor