Grace (povídka)

18. 12. 2014 21:22:33
Kráčeli jsme rychlou chůzí noční ulicí. Vše bylo klidné, nenarazili jsne na jediného živého člověka. Pozoroval jsem žlutá okna okolních domů. Upíraly na nás své pohledy, ale byly to pohledy vyhaslé, bez zájmu. Skoro by se zdálo, jakoby se musely dívat, jakoby je k tomu někdo nutil. Za nimi přebývali mí spoluobčané. Měli za sebou namáhavý den, před sebou nejasnou vidinu noci, každý z nich měl svých starostí až nad hlavu.

Celá vesnice pomalu usínala. Společnost nám dělaly jen pouliční svítilny, které zde klimbajíce vyčkávaly dalšího rána, konce směny. Občas se k nim připojily dvě zelené oči, které se vždy vynořily odkudsi ze tmy. Zablikaly, chvíli si nás prohlížely, ale pak se opět ztratily ve vše obklopující temnotě. Když jsme se zaposlouchali, dolehly k nám tlumené, pravidelně se opakující údery našich bot. A v této samotě protáhlých stínů jsem k ní najednou pocítil jakousi podivnou blízkost. Byla v tomto městě duchů jediným tvorem, který mi byl schopen naslouchat. Úkosem jsem na ni pohlédl. Na její mrazem ošlehané tváři se oblevil úsměv. Zavěsila se do mě pevněji a já ji v tom nebránil. Kráčeli jsme spolu potemnělou večerní ulici a naše srdce si rozuměla.

Zaslechli jsme za sebou prásknutí. Strnuli jsme. Stáli jsme už před mým domem. Mohlo to být přeci cokoliv. Proč si má mysl vsugerovala, že to musí být nutně něco živého? Přitiskl jsem ji pevněji k sobě a nasměroval ji i s jejím vyděšeným pohledem k domovním dveřím. Přesto cosi ve mně nemohlo odolat pokušení. Ulice zela prázdnotou. Avšak jedno okno domu na jejím konci bylo otevřené. Světlo pouliční svítilny se lámalo o stěnu domu, která už jej za roh nepustila. Z otevřeného okna tak na mě zírala výmluvně monotónní čerň. Chvíli jsme si takto hleděli do očí. Nic, zůstávala stále ve své strnulé nevinnosti. Cosi mě však ubezpečovalo o jejím klamu. Nemělo cenu si nic předstírat. Někdo nás zpozoroval. Chytil jsem ji pevně za ruku. Celá se třásla. Klíč zarachotil v zámku a v následujícím okamžiku jsme se oba uchýlili za pevnou hradbu domovních dveří.

Nemusel jsem číst detektivní romány ani se pasovat do role jejích hlavních postav, abych zjistil, kdo byl oním nočním pozorovatelem. Prostorný dům na rohu naší ulice měl jen jednoho obyvatele. Byla jím obecní pekařka, osoba, se kterou nebylo radno začínat delší rozhovor. V přízemí měla malou pekárnu, kterou zdědila po svém zemřelém manželovy, jenž ji opustil před pěti lety. Některé zlé jazyky se tehdy zmiňovaly o tom, že ho snad k smrti sama dovedla, avšak nepotvrdilo se to. Vyšetřovací komise celý případ definovala jako sebevraždu. Služka, jež ho našla v krvavé lázni, se zhroutila na místě, do nemocnice ji již nedovezli živou. Říkalo se, že prý měla s pekařem poměr, ale komu na tom dnes záleželo? Utichly i ty nejneodbytnější klevetnice. Pekařka si vzala na pomoc jednoho čeledína a novou služku a vede pekárnu až dodnes sama. V obci měla pověst nevrlé samotářky. Její rohlíky však chutnaly všem.

Grace spala klidným hlubokým spánkem. Musela být nesmírně vyčerpaná. Lejí tvář, byť zřetelně poznamenaná značným strádáním, vypadala úchvatně. Zcuchané vlasy jí padaly mírně do čela a zakrývaly drobné krvavé šrámy. Chytnul jsem do dlaní její ruce. Kůže byla ztvrdlá, drsná, ale cosi mi říkalo, že kdysi vypadala stejně jako ruce jiných dívek. Moji pozornost upoutala ještě řádně nezhojená modřina na jejím rameni. Pokrývka se jí svezla do půli těla. Znovu jsem ji pořádně přikryl. Potřebovala teď hlavně spát, potřebovala zapomenout.

Vzal jsem si nákupní tašku a vykradl se neslyšně z domu. Když jsem zavíral domovní dveře, zjistil jsem, že mě pozorují dva páry očí. Podíval jsem se tím směrem, kde jsem tušil jejich přítomnost. Byl to pan Chuck se svojí ženou. Zamrazilo mě při tom pohledu. Nikdy jsem se ostatně s Chuckem nesetkával rád a on to moc dobře věděl a snad právě proto mě pronásledoval všude tam, kde to bylo možné. Ostatně jako můj dozorčí úředník měl na to plné právo. Naše setkávání se vždy nesla v nesmiřitelném nádechu. Když jsem před dvěma lety, coby dospělý, dostal jako každý jiný obcí přiděleného dozorčího úředníka, bylo mi jasné, že horší pohroma než Chuck mě již potkat nemohla.

Dozorčí úředníci zastávali ve smě nepsané pravidlo - splnit vše, co je v popisu jejich práce. Tedy vést protokol na své svěřence a zvát je na pravidelná setkání za účelem doplňování a aktualizace informací. Nic víc nic míň. Obecně nevyvíjeli snahu chodit za tento rámec svých povinností, i když je k tomu jejich postavení jaksi předurčovalo. Každý z nich i však uvědomoval, že tak jako jsou oni dozorčími úředníky pro svoje svěřence, tak je každý z nich zároveň svěřencem jiného (snad vyššího) úředníka. U tohoto jiného úředníka pak vypadala situace obdobně.

Celý tento pro-sociální systém (jak byl nazýván v oficiálních kruzích) pak připomínal gigantickou egyptskou pyramidu. Rozdíl od těchto monumentálních staveb našich předků, však spočíval v tom, že na špičku tohoto byrokratického konglomerátu nemohl obyčejný smrtelník dohlédnout. Další odlišení pak představoval jakýsi „skrytý faraon“. Zatímco u egyptských pyramid jste po jisté době kutání našli kdesi v jejich útrobách mumie starověkých vládců, v této pyramidě byste žádnou mumii nenalezli byť byste se snažili sebevíc. Nebyla zde? Připadne mi, že právě naopak. Její přítomnost jste mohli cítit všude. Seděla v čekárnách kanceláří, na klíně přísně se tvářících úředníků, stála za vašimi zády při informačních schůzkách. Byla zde prostě všudypřítomná, a co víc, zdálo se, že se nejedná ani tak o mumii samotnou. Na mumii to totiž bylo až příliš živé.

Chuck se však vymykal všem nepsaným pravidlům. Těžko, říct, jestli si uvědomoval, že stejnou praxi, kterou provádí vůči mé osobě, může praktikovat jeho dozorčí úředník na něm samotném. Dost možná, že mu na tom ani nesešlo. Platil za jednoho z nejpilnějších z celého úřednického kolegia. Někteří jeho spolupracovníci se nad tím pozastavovali, jiní ... Jiní si hlídali zadní vrátka, aby se náhodou Chuckova přemíra pozornosti neobrátila proti nim samotným. (I to se totiž někdy stávalo.) Všechno to špiclování, nekonečné hodiny před mým oknem, Chuck byl zkrátka dobrý úředník, ba co víc jeden z nejlepších. Dělal svěřenou práci, jak jen mohl nejlépe a jeho práce mu byla vším.

Chuck mi takto chodil v zádech již bezmála půl roku a za tu dobu jsem si na jeho nenasytný zrak již jakžtakž zvykl. Dnešní setkání mě tak nemělo ničím překvapit. Proč mě však před chvílí polila mrazivá hrůza? Proč jsem si před malým okamžikem připadal, jako by mě konečně přistihl při nějakém přečinu? Mohla za to přítomnost Graze? Dost možná, každopádně však bylo třeba zachovat čistou hlavu a nedát na sobě nic znát.

„Dobrý den pane Chucku,“ pozdravil co možná neklidněji.

Chuck po mě šlehnul dlouhým, tázavým pohledem. Jakoby cosi tušil. Byl to však profesionál, věděl, že by nebylo dobré mě strašit. Proto odvětil bez jakýchkoliv náznaků, že se něčeho domnívá. „Dobrý, dobrý.“

„Máme dnes ale krásně, že,“ pokračoval jsem rychle dál bez rozmyslu. Při letmém pohledu na těžká, šedivá mračna, mi hned bylo jasné, jak pitomě moje poznámka musela vyznít.

Chuckova žena, která zde až dosud jen tak stála, se na mě plně usmála: „To snad nemyslíte vážně, Tome.“

Nedalo se nic dělat. Musel jsem s touto postarší, kulaťoučkou dámou začít rozhovor, o jehož smyslu jsem více než pochyboval. „Zcela vážně, paní Chucková.“

„Ale vždyť je dnes tak pošmourno, ani slunko na chvíli nevyleze.“

„Kdyby vylezlo, ztěžovali bychom si, že nám svítí do očí. Takové mraky jsou klidné a nijak nás nevyrušují.“

„No, když myslíte,“ pokrčila rameny.

„Pane Edisone, kampak máte namířeno?“ ozval se náhle Chuckův suchý hlas.

Rychle jsem zareagoval. „Jen do pekařství, jako každé ráno.“ Po krátké odmlce jsem si však ještě neodpustil drobnou zlomyslnou poznámku: „Jestli chcete, můžete se jít přesvědčit.

Chuck věděl stejně dobře jako já, že to není možné, jelikož tu měl svoji ženu, kterou bylo třeba doprovodit domů. Cítil se tedy nyní vedle ní jaksi indisponovaný. Svraštil čelo. Nerad viděl moji současnou převahu.

„Dobrá, dobrá, však já si to u paní pekařky zjistím a vás čekám dnes odpoledne v kanceláři. Na shledanou“

„Na shledanou,“ prodralo se mými ústy. Díval jsem se za odcházejícím Chuckem. Proč zrovna já jsem musel natrefit na takového morouse. Dál jsem se tím však už nezabýval. Do odpoledne zbývala ještě fůra času a mě teď čekal důležitý úkol, na kterém záviselo bytí či nebytí zhluboka oddechující Graze v mém pokoji.

Otevřel jsem dveře. Zvonek nad mojí hlavou mě ihned usvědčil. Ale k mému údivu se na mě nenalepily zvídavé zraky ostatních spoluobčanů. Dopadl na mě pouze bodavý pohled pekařky, která se opírala o masivní pult. Když jsem přicházel, počítal jsem s těmi nejhoršími možnostmi, ostatně už jen to, že jsem potkal Chucka, nevěštilo nic dobrého. Nyní se však přede mnou otvírala situace, kterou jsem do svých úvah zapomněl zařadit (snad pro její idealitu). A právě díky tomuto chybnému kalkulu, jsem byl nyní na rozpacích.

Na další úvahy jsem však neměl kdy. Každou chvíli se zde mohla objevit služebná nebo nějaký zákazník. Přistoupil jsem tedy rychle k pultu a naklonil se k pekařce. Kdyby někdo před tím netušil, za jakým účelem jsem do pekárny přišel, teď by mu to muselo být zcela jasné. Pekařka, zkušená to dáma vesnických pomluv a klevet, ihned vytušila, že si s ní chci o něčem důvěrně promluvit. Nechtěla však usuzovat pouze z gest, potřebovala to ode mě slyšet.

„Co byste rád, pane Edisone? Stejně jako obvykle?“

„Ano, to taky,“ vychrlil jsem ohlížeje se přitom na ulici, jestli sem někdo nemíří. „Ale nejprve bych si s Vámi potřeboval o něčem promluvit.“

Na staženém obličeji se objevil malý úsměv nebo spíš jízlivý úškleb, už sám ani nevím, co to bylo. Každopádně bylo jasné, že má převahu a že o tom ví. Možná, že i věděla, o čem s ní chci mluvit a jen si potřebovala pokochat mými rozpaky.

„Tak mluvte.“

Zběžně jsem pohledem přejel dveře vedoucí dál do domu. Ne, nemohl jsem riskovat, že se tu objeví, ještě někdo třetí. „Víte, chtěl bych s Vámi mluvit o samotě.“

„Nemusíte se bát,“ usmála se vychutnávajíc si mé obavy: „Cilka šla do mlékárny a Janek s pečivem po pochůzkách.“

Nedalo se nic dělat. Musel jsem přistoupit na to, že zůstaneme tady. Konec konců, u kolemjdoucích alespoň to alespoň nevzbudí nežádoucí podezření.“

„Víte,“ začal jsem pečlivě pozorujíc její velké oči: „Rád, bych aby to co Vám teď řeknu, zůstalo jen mezi námi.“

Přikývnutí mě vybízelo, abych pokračoval.

Zhluboka jsem se nadechl: „Včera večer, když jsem se vracel domů, jsem zahlédl otevřené okno Vaší ložnice.“

„A? Otvírám ho každou noc, aby se před spaním pokoj trochu proluftoval.“

Zavládla chvíle ticha. Bylo mi však jasné, že je jen v mém vlastním zájmu, aby netrvala věčně.

„Samozřejmě to chápu, ale o to mi nejde.“

„Ták?“

Už jsem toho měl dost, takto jsme tu mohli stát ještě hezkých pár minut. „Podívejte,“ upřel jsem na ni pevný pohled: „Je mi jasné, že jste mě včera večer viděla, jak se vracím domů, a že jste také zpozorovala, že nejdu sám.“

Pekařka mlčela čekajíc na to, co ze mě ještě vypadne.

„Víte stejně dobře tak jako, já, že správně byste měla celý případ nehlásit prvnímu dozorčímu úředníkovi, kterého potkáte. Pokud jste tak už učinila, když se u Vás dnes ráno zastavil pan Chuck, pak není třeba, abych pokračoval, ale ...“

„Panu Chuckovi jsem se o tom nezmínila,“ promluvila konečně pekařka: „Tušila jsem, že přijdete.“

„Ach tak. Pak tedy jistě i víte, o co bych Vás chtěl poprosit.“

Dlouhý pekařčin pohled byl k nevydržení. „Samozřejmě, chtěl byste ode mě, abych se o té večerní příhodě nikomu nezmiňovala a chovala se tak, jako by se ani nestala.“

Přikývl jsem.

„Víte však, jaké bych podstupovala riziko?“

„Ano, ale buďte ujištěna, že bych Vám byl za tuto službu neskonale vděčný.

„Vděčný?“ (Osobní nádech našeho rozhovoru se mi přestával líbit.) „Vděčnost, milý Tome, je zajisté krásná věc, ale ve své podstatě není člověku moc platná.“

To bylo zajisté třeba uznat. Připadalo mi, že pekařka někam směřuje, jen jsem ještě nedokázal odhadnout kam.

„Kdybyste mi poskytl nějakou tu protislužbičku, pak prosím, ale ...“

Už mi bylo vše jasné. Ostatně nepovídalo se ve vesnici o pekařčině vypočítavosti pro nic za nic.

„A co byste měla na mysli,“ vrhl jsem na ní tázavý pohled.

Naklonila se blíž ke mně, takže můj nos naplnila neskutečně prudká vůně čehosi, co by se snad dalo nazvat voňavkou.

„Víte, ženská v mém věku se v tak velikém domě cítí strašně osamocena,“ koulela po mě svými kukadly: „Ještě přes den, když chodí zákazníci, to ujde. Ale večer, když odejde i služka a čeledín. Nevíte, Tome, jak je samotné ženě úzko.“

Zůstal jsem stát jako zmražený. Toto by mě nenapadlo ani v mých nejbujnějších fantaziích. Plně jsem však pekařčinu potřebu chápal. Ovšem to pořád neměnilo nic na bizarnosti celé situace. Zajisté, mohl jsem říct prostě ne. Zaplatit svých deset rohlíků a dvě housky a co nejrychleji se vytratit. Moje tělo se již mělo k tomuto náhlému odchodu. Kdesi ve svém nitru jsem však cítil, že to není možné. Už jen kvůli nevinnosti spící Grace.

Její tvář v zrcadle vypadala snad ještě úchvatněji než ve spánku. Skoro jsem se až styděl za to špinavé a umaštěné sklo. Pro moji potřebu postačovalo, ale ... Sčesávala si z čela pramen mokrých vlasů. Na jejích lících se blyštily drobné kapky. Všechna tíha, která mě provázela celou cestu z pekařství, ze mě najednou podivnou lehkostí spadla. Cítil jsem, že to bylo správné rozhodnutí. Musel jsem uchránit Grace před vším tím okolo, před celou vesnicí. Bylo to nanejvýš nutné, protože to co v ní přebývalo, mě jaksi povznášelo a naplňovalo.

Postoupil jsem blíž, takže jsem stanul v obraze. Trochu mě přitom vyděsily moje rozježené vlasy. Zdálo se mi, že má přítomnost sebrala tomu obrazu jeho původní nádech, krásu. Měl jsem nesmírnou touhu ucouvnout, vytratit se. Než jsem však stačil cokoliv podniknout, zpozorovala mě a otočila se. Dlouho jsme se na sebe dívali, oči upřené jeden na druhého, a naše srdce se snažila upamatovat na společnou chůzí vyprázdněnou vesnicí. Vše kolem nás jaksi probíhalo, ale nebylo to podstatné. Ať už to byl Chuck, pekařka, děsně přetopené čekárny úřadů, vše ... tu bylo, ale jakoby si to žilo svým vlastním životem, diametrálně odlišným od tohoto okamžiku.

Náhle ve mně zavládla nesmírná chuť. Nevím, kde se vzala, či co ji vyvolalo, ale prostě byla tu a jsem toužil po jediném, dotknout se těch jemně popraskaných, plných rtů. Pokročil jsem dopředu a mírně se nahnul. Naše tváře od sebe dělily jen centimetry a srdce snad ještě míň. Úsměv, tolik omluvný a výmluvný zároveň. Vyprostila se, proklouzla pod mým ramenem a zmizela na chodbě. Nemohl jsem to pochopit vždyť přece ...

Následující dny probíhaly v jakémsi podivném rozjaření. Grace se dařilo dobře, zvykla si už na můj dům a podle všeho se jí tu líbilo. Úsměvy, které předtím rozdávala jen mimořádně, začaly zvolna krášlit její tvář. Šrámy a podlitiny, svědkové její minulosti (o které jsem nic nevěděl, po které jsem nepátral) se téměř zhojily. Zároveň s nimi se hojilo i její srdce každým dnem mi před očima rozkvétalo. Grace byla šťastná a já byl šťastný s ní. Nebylo ani tak podstatné, že jsem téměř každý druhý večer trávil v pekárně. Také informační schůzky, na které jsem byl nyní zván častěji než obvykle, se odehrávaly s vidinou, že na mě doma čeká má milovaná Grace.

Milovaná, to by bylo asi to nejlepší slovo. Grace rostla každým dnem více a více do krásy a úměrně tomu se stupňovala i moje touha po ní. Nestačily mi už její úsměvy, byť tolik osvěžující. Chtěl jsem ochutnat, alespoň doušek jejích rtů. Nevynechal jsem tedy jedinou příležitost, abych tak učinil. Zprvu se zdálo, že se Grace trochu ostýchá. Jakoby se něčeho bála, jakoby ... Já tomu však nepřikládal větší váhu, ostatně žila jistě dlouho mimo obec, musela se prostě osmělit. A vše nasvědčovalo tomu, že se moje slova potvrzují. Upíjel jsem svoje doušky téměř každým dnem. Jejich zjevný chlad jsem nevnímal. Ani jsem nemohl. Vždyť moje srdce, celé mé nitro, plálo žárem, který tento chlad ihned přetavil.

Když jsem se jednou vracel z jedné informační schůzky, našel jsem k svému údivu odemčené dveře. Přepadl mě neklid. Když jsem odcházel, vždy jsem za sebou zamykal a od doby, kdy mnou bydlela Grace, jsem si na to dával obzvlášť pozor. Otevřel jsem a vešel do předsíně. Potichu jsem naslouchal. K mým uším dolehly dívčí hlasy. Jeden z nich patřil Grace, ten jsem poznával zcela jasně. A ten druhý. To snad ne. Helena, já na ni úplně zapomněl. Teď se vše vysvětlovalo. Helena měla totiž druhé klíče od mého bytu. Svěřil jsem jí je kdysi, aby tu mohla občas přijít něco uklidit. Ona sama si sice podle mého názoru myslela, že v tom je ukryt větší význam, ale tento pocit jsem s ní tak úplně nesdílel. Teď tedy bylo třeba zavázat mlčenlivostí dalšího člověka.

Kupodivu to však šlo snadněji, než jsem si představoval. Helena podle všeho plně chápala v jaké je Grace situaci. Dokonce se zdálo, že si spolu rozumějí. Konečně jsem byl trochu rád, že zde bude mít Grace společnost, když budu na svých pochůzkách. Co jediné mě na celé té věci zneklidňovalo, byl Helenin úsměv, který mě všude pronásledoval a nedal mi odpočinout. Copak opravdu nepochopila, že k ní nic necítím?

Dny opět plynuly a moje radost, kterou mě Grave naplňovala, začala zvolna umdlévat. Umrtvovaly ji večery v pekárně, které byly pro mě více než Golgotou. Vraždily ji četné schůzky, jakoby Chuck něco tušil a jen zkoušel, kolik toho vydržím. Nepřidaly jim ani večery s Helenou, které jsem prostě nemohl odmítnout. Trávil jsem tak většinu svého času s kdovíkým jen ne s Grace. Čím méně jsem byl s Grace, tím více jsem strádal a tím více rostla moje touha.

Dopíjeli jsme už asi třetí šálek čaje a já jen netrpělivě pokukoval po hodinách nad Heleniným ramenem. V apartmá jsme byli sami. Jen mi dva, já její hladový zrak. Vše se seběhlo tak strašně rychle. Helena se sklonila pod stůl a v příštím okamžiku jsem již cítil její dech, přičemž naše klíny byly v těsné blízkosti. Líbala mě na tváře, na krk, hruď a já jen zíral před sebe, nechápajíc co se to děje. Pak jsem se však vzpamatoval. Odstrčil jsem ji stranou a tryskem jsem vyrazil ze sálu. Když jsem se zběžně ohlédl, mohl jsem ještě spatřit, jak s výrazem naprostého nepochopení a slzami na krajíčku spočívá na stejném místě, kde jsem ji před chvílí odhodil.

Toho večera jsem se vracel domů dříve než obvykle. Většinou mě totiž zatáhla ještě do parků, kde jsme strávili ještě bezmála hodinu nejasným bloumáním sem a tam. Když jsem míjel pekařství a uvědomil si, že zítra touto dobou, budu pevně sevřen v duchnovém království té postarší harpie, zmocnilo se mě náhlé znechucení. Žádná pekárna, žádné apartmány, nic z toho nemuselo být a s největší pravděpodobností by ani nebylo, nebýt Grace. Byl jsem již sotva pár metrů od domu, když se náhle proti mně ze tmy vyřítila zavalitá postava. Bylo již pozdě na nějaký manévr, tajemná postava již byla u mě a já jí byl nemilosrdně sražen k zemi. Než jsem se stačil opět postavit na nohy, zahýbala již za roh pekárny. Stál jsem tak chvíli před svým vlastním domem neschopen se pohnout. Kdo to mohl být a co tu u mě pohledával? Že by snad přece jen Helena nedodržela své slovo a dala někomu klíče? Otázek bylo mnoho, odpovědí pomálu.

Grace jsem zastihl zavřenou v koupelně. Prošel jsem zbytek bytu. Vše bylo na svém místě, tedy až na ložnici, která vyhlížela poněkud neuspořádaně. S Graze jsem samozřejmě nedostal ani slovo. Šli jsme si lehnout. Zítra mě čekala ranní informační schůzka. Hlava mi třeštila prudkou bolestí. Netušil jsem však, jestli za to může Helenin ostrý parfém, či herda, kterou mě počastoval neznámý.

Na druhý den jsem se dostavil na schůzku jako obvykle. V téměř liduprázdné čekárně jsem byl jen já a jakýsi stařík. Naši úředníci si dnes dávali na čas. Krátili jsme si dlouhou chvíli tím, že jsme si navzájem vyprávěli své zkušenosti s našimi procesy (a že jich nebylo po málu.).

Vešel jsem. Za stolem seděl tak jako obvykle zavalitý Chuck a skláněl se nad jakýmisi lejstry. Zřejmě jsem mu už nestál ani za jediný pohled. V rohu seděla mladá písařka hrbíc svá pružná záda nad psacím strojem. Teprve teď jsem si všiml, že stráž, která mě vpustila, neodešla, ale stojí za mnou, čekajíce na Chuckovy příkazy. Konečně Chuck vzhlédl od desky pracovního stolu a pokynul stráži, aby mě posadila. Hrubost, jakou byl tento příkaz proveden, mě trochu zarazila. Vzápětí již ke mně dolehnul Chuckův řev. Chuck rudý v obličeji se napřímil ve svém křesle, pak vstal a přišel až těsně přede mne. Chvíli se na mě díval s výrazem bezmezného opovržení. Pak se rozpřáhl a s vší silou mě udeřil do tváře. Potom se otočil a pokynul stráži. Dostal jsem pravý, levý hák a vzápětí jsem ležel na podlaze, kde jsem se notnou dobu svíjel pod přívalem kopanců. Písařky tu již nebylo třeba, nicméně stále zůstávala na své pozici.

Z další salvy Chuckových slov, jsem matně rozpoznal, že mluví o nějakých dokumentech, které prý byly u mne doma nalezeny. Dokumenty prý byly zcela protizákonné a podrývaly veškerou autoritu obce. Musel jsem si vyslechnout, že takovéto diletantství nebude trpěno. Jsem prý obžalován z protiobecní a špionážní činnosti a budu souzen podle práva. (Právo, podle kterého jsem měl být souzen, povětšinou žádné soudy nepřipouštělo, ve svých článcích je mělo vepsané pouze proto, aby v něm tento důležitý pojem nechyběl a nemohl ho proto někdo nepadnout.) Jako polehčující okolnost jsem měl uvést všechna jména mých spolupracovníků. Nechápal jsem, jak k těm materiálům Chuck přišel, nyní je však měl a já si uvědomoval, že můj život je zpečetěn. Nerad bych si však vzal na svědomí životy mých přátel. Asi po dvouhodinovém bytí a řevu jsem se cítil jako hadr na zem. Nicméně mé stanovisko znělo zcela jasně, celý projekt jsem připravoval jen já.

Potom si mě Chuck nechal posadit a šel pro něco do zásuvky svého stolu. Vzápětí se vrátil a v ruce nesl pár černobílých fotek. Ztuhl jsem. Na šedivém pozadí jsem zcela jasně rozpoznával známé tělo, skvělo se zde ve své bělosti. Snímek následoval snímek, obnažené tělo měnilo své pozice. Připadal jsem si jako na nevhodném kresleném seriálu. Po pár negativech se k tomu tělu připojilo ještě jedno větší, zavalité. Před očima se mi udělalo temno. Cítil jsem ještě, jak jsem se s třesknutím praštil do tvrdé podlahy. Dál už si nic nepamatuji.

Probudil jsem na lavičce před úřadem. Nevím, jak dlouho jsem tu spal. Tělem mi projelo zamrazení. Na ulici nebylo po lidech ani památky, kolem mě jen tichá, jasná noc. Vstal jsem a klopýtal pod tím hvězdným nebem prázdnými ulicemi. Cosi ve mně křičelo. Téměř všechna okna již spala, jen ještě poslední opozdilci bojovali s nadcházející nocí. Proč? Čekali snad na to, aby mě mohli spatřit, jak se zmateně potácím pod jejich okny? Mihotavé světlo pouličních svítilen mě bedlivě sledovalo, jakoby si na mě chtěli posvítit, aby lépe viděli. Vyhýbal jsem se mu, jak jen to bylo možné, ale přesto ve mně stále sídlil pocit, že zůstávám pod přísným drobnohledem celé obce.

Připadal jsem si v tu chvíli jako spráskaný pes. Ponižující rozhovor pekárně, večery strávené s postarší dámou, Chuckovi neustále se stupňující informační schůzky, Heleniny neodbytné rty – svíjel jsem se kdesi v koutě a na mé tělo dopadaly šlehance jejich bičů. A Grace? Ta mi stále, stále unikala. Všechny ty ponižující rány a kopance jsem byl pro ni ochoten vytrpět, ale čím více jsem se svíjel v křečích, tím více se mi vzdalovala. Nemohl jsem už dál. Musel jsem ji prostě mít, musela být má. Udělal jsem pro ni přece nejvíce. A zatím ji pevně držela pekařka, když jsem na ni myslel v jejím divanu. Její úsměvy lačně sála nenasytná Helena, i ten bídák Chuck, si přišel na své. Cítil jsem se strašně a s tímto pocitem jsem stanul před domem.

V domě bylo ticho. Shodil jsem ze sebe vše, stoupnul si pod sprchu. Ani nevím, jak dlouho jsem tu tak stál. Když jsem se vzpamatoval, zavřel jsem vodu a tak jak jsem byl, jsem se vydal do ložnice. V ložnici panoval klid, tak jako v celém domě, k mým uším doléhalo jen Gracino pravidelné oddychování. Opatrně jsem nadzvednul její přikrývku a vlezl pod ní. Ihned jsem pocítil příjemnou horkost, která vycházela z jejího těla. Uvědomoval jsem si však, že moje touha se s pouhým teplem těla nespokojí, šlo jí o více.

Grace vytušila moji přítomnost a procitla. „Ty už jsi tu?“ zašeptala.

„Ano Grace, už jsem u tebe.“

„To tě tam drželi tak dlouho?“ upadala opět do spánku.

Přetočil jsem se, takže její tělo se nyní nacházelo přímo pode mnou. „Nevím, jak dlouho jsem tam byl, ale to není podstatné, hlavně, že jsme zase spolu ty a já,“ šeptal jsem rychle, abych upoutal její pozornost. Poté jsem se k ní sklonil a mé rty spočinuly mezi jejími plnými ňadry.

„Co to děláš, Tome?“ zašeptala překvapeně.

Moje prsty však již rozepínaly košilku. „To, co jsme měli udělat už dávno.“

„Tome, teď ne jsem strašně unavená.“ šeptla prosebně.

Ke mně však již její prosba nedolehla. Má touha, kterou jsem po celé ty týdny v sobě dusil, pro kterou jsem všechen ten čas podstupoval všechno to ponížení, se již nemohla, nechtěla zastavit. Svíral jsem pevně to poddajné tělo, vystupoval jsem nad něj a opět se do něj nořil. Byl jsem opitý blahem, má touha došla konečně svého cíle. Bylo nepodstatné, že si pro mě zítra ráno přijdou. Nic, nic na světě se nemohlo rovnat tomuto okamžiku. Sál jsem jeho svěžest jejího poháru plnými doušky. Připadalo mi, že je zcela bezedný a že je tu jen a jen pro to, aby ukojil moji žízeň.

Pomalu již svítalo. Stál jsem opět ve sprše a nechal na sebe jen tak dopadat proudy vody. Usmíval jsem se, jelikož mé srce bylo radostné. Když jsem však vodu po nějakém čase zastavil, zaslechl jsem slabý, přece však patrný vzlykot. Vyšel jsem na chodbu, zvuk přicházel z ložnice. Došel jsem až k jejím dveřím. Náhle jsem však strnul. Na rozházené posteli seděla Grace v usedavém pláči, košilku jen tak narychlo přehozenou přes sebe. Vytušila mojí přítomnost a podívala se na mě zničeným pohledem.

V tom pohledu bylo skryto vše. Opět jsem byl v divanech, ale nebyl jsem to já, kdo byl obětí, svíjel jsem se nad tím chladným tělem v kůži postarší dámy. Zase jsem upíjel koutkem úst doušky čaje, ale nebyl jsem to já, kdo se bránil smyslnosti rtů, já sám jsem byl těmi rty, drásajícími a neodbytnými. Cosi prohledávalo můj dům hledajíc nebohé tělo, které se zde ukrývalo, ale já nebyl tím tělem, čenichal jsem po něm lačně s visícím jazykem psů. Kdosi si lehl vedle spícího těla, které tak nesmírně znavené toužilo po jediném - po pochopení. Kdosi? Byl jsem to já, který je vtrhl ze spánku. Probudil tělo a vyňal z něj jeho duši, tak hrubě, tak nenávratně.

Odkud přišla? Nevěděl jsem. Čím si prošla? Neměl jsem potuchy. Věděl jsem jen jediné, že po ní bezmezně toužím. A pro tu touhu jsem byl ochoten udělat (vydržet), doslova a do písmene cokoliv. Toužil jsem a bylo mi naprosto lhostejné, jestli ona moje city sdílí. Měl jsem pocit, že mám na to právo, když jsem pro ni tolik vytrpěl. Nepřipouštěl jsem si však vůbec co si musela vytrpět ona sama.

Šero v ložnici nadobro vypudilo hravé ranní světlo. Do mého nitra však neproniklo. Stál jsem zde, oči upřené na ty bezmocné proudy vod, a v mém srdci se vznášel podivný zmatek. Má ústa zůstávala stažená. Nemohl jsem se smát, i kdybych tisíckrát chtěl. Proč? Snad proto, že tu na posteli seděla Grace.

Autor: Jan Skopal | čtvrtek 18.12.2014 21:22 | karma článku: 5.55 | přečteno: 213x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Poezie a próza

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 6.97 | Přečteno: 101 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 14.73 | Přečteno: 198 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.52 | Přečteno: 197 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.98 | Přečteno: 131 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.10 | Přečteno: 192 | Diskuse
Počet článků 63 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 347
Kdo jsem? To stoprocentně nevím, ale kdo nejsem to vím zcela určitě.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...