"Být normální, to dá v dnešní době dřinu, radši vlezte pod peřinu"

Můj muž mi jednou řekl: "Ty nejsi normální." Já mu na to ale ihned odpověděla: "Jak to, co se ti na mě nezdá?" "No, každá normální žena peče," přispěchal rychle s vysvětlením. "To, myslíš jako vážně?" podivila jsem se: "Vždyť ani tvoje matka přece nepeče." "No, jo," nedal se můj muž: "Ta taky není normální. Dodnes pochybuji o tom, že každá normální žena by měla umět péct, ale jedno vím jistě. - "Být normální, to dá v dnešní době dřinu, radši vlezte pod peřinu.  Halina Pavlovská (vysílání ČT1, 20. 11. 2014)    

Tak tato slova jsem zaslechl, když jsem podnikl jeden z mých náhodných výletů do pokoje. Fakt, že jsem právě v inkriminovaný okamžik stanul v kuchyni, kde mě upoutala zářící obrazovka, nechci přičítat ani osudu, ani náhodě. Fantastické však zůstává, že jsem opravdu mohl přijít o několik minut později. Ale já přišel jsem právě a jen v onu zmiňovanou chvíli. Přišel jsem, a moji pozornost zaujala silně zářící obrazovka, ze které se mimo jiné řinul i jakýsi podivný zvuk, ve kterém jsem po chvíli rozeznával slova, věty ...

Ale abych se vrátil k paní Halině Pavlovské. Na celé její krátké promluvě mě, mimo její doširoka rozevřený úsměv, zaujala především poslední věta, verš, či jak kdo chcete. Plně souhlasím s tím, že být normální dá v dnešní době dřinu,

když jsme každodenně vystavování hrůzostrašně se šklebící konfrontaci s druhými. Číhají na nás zpravidla na autobusových zastávka, na rozích rušných ulic, či jen tak posedávají na lavičkách v parku. Někdy by si člověk řekl, že začíná již pomalu, ale jistě pociťovat jistou fobii s těch tuctů a tuctů neznámých tváří, které mu nic neříkají, a které mu ani nic říct nechtějí. Tehdy se  toužíme vytratit. Avšak chyba lávky, najdou si nás. Vkrádají se našich domovů, kde se cítíme nejbezpečněji, toužíce po jediném, abychom je spatřily, aby byly námi viděny.

když na nás ty otravné tváře halekají na vás z reklamních letáků, jež mimoděk vytahujete z poštovní schránky. Obklopeny zlevněným pivem, mlékem nás častují svými příjemnými úsměvy. Se skleničkami záhadných tvarů a barev v rukou nám posílají jejich vůni, snažíce se nás přesvědčit o jedinečnosti proklamovaného parfému. 

když si jdeme přečíst noviny na toaletu v domnění, že jsme zde (v tomto navýsost intimním prostředí) zcela sami. S hrůzou pak zjišťujeme, že je tu s námi (Gottem počínaje Vondráčkovou konče) celá plejáda jakýchsi podivně se pitvořících tváří. Proč se tak šklebí? Nechtějí snad, abychom je viděli usměvavé? Nebo snad zapomněl editor článků prohnat jejich fotografie "fotošopem"?

když přistoupíme k malé krabičce, otočíme knoflíkem a zjistíme, že to na nás mluví. Nebo spíš, že na nás někdo mluví. Nezůstaly snad ty drze vlezlé tváře v parku na lavičce, v poštovní schránce a na toaletě? Nebo si snad s námi hrají na schovávanou? Ne, je to daleko horší, jejich nezdvořilost totiž nemá mezí. Slyšíme jejich hlasy zcela jasně, právě jakoby tu ony sami stály před námi. Ale nejsou tu, hlasy k nám vycházejí z "mluvící" krabičky, a chtějí po nás, abychom zapojili fantazii na plné obrátky a ty tváře si k nim prostě domysleli.

když konečně (vědomě, či mechanicky) usedneme do prostorných divanů, vezmeme do ruky ovladač a zcela bez rozmyslu pustíme TV. Chtěl bych opravdu vidět toho z vás, kdo je tak pevný či otupělý, že mu nevstanou hrůzou vlasy na hlavě. Co to je za strastiplnou "denní" můru? Jsou snad ty tváře všudypřítomné? Chodili jsme ulicemi a ony nás míjely bez oslovení. Listovali jsme stránkami z laciného papíru a ony se na nás smály, šklebily a jinak pitvořily. Otočili jsme knoflíkem na záhadné krabičce a slyšeli jsme, jak na nás mluví. A nyní, hrůza hrůzoucí, jsou přímo u nás, smějí se a jinak se pitvoří, a co je nejhorší, oslovují nás, něco po nás chtějí. Snad abychom se jim smály, abychom je uznávali, obdivovali, litovali je a …

Opravdu je možné zachovat si přitom všem ještě klidnou mysl? Je snad možné být vzdor tomu všemu normální?

Je ještě vůbec možné normálně žít? Tedy prostě žít. Žít svůj život bez podílu na životech těch neodbytných tváří.

Dívám se na "baculatou" Halinu Pavlovskou, jak odulá ve svém úsměvu pronáší výše zmíněná slova. Směje se na mě, něco mi říká, něco po mě chce. Svírá se mi hrdlo úzkostí, když se dívám na ta plná ústa, která jsou tak nevýslovně syta, že potřebují stále více a více stravy.

A já? Já se jen děsím, abych se touto stravou nestal. Možná je už pozdě, možná, že už se převaluji v jejím břichu. Možná, že už ani nežiji. Tedy nežiji svůj život. Možná, že už ... 

pozn.: Promluva Haliny Pavlovské(iniciační, dobře mířená reklama odvysílaná ve špičce vysílacího času na státní televizi České republiky) je převyprávěná. Poslední její slova, která jsou uvedena v i v názvu článku, by však měla být autentická (Pokud si je tedy dobře pamatuji vzdor absolvované cestě do pokoje k počítači.). Omlouvám se všem "důsledným" za to, že důsledně necituji a jen takto "mrzce" interpretuji. Domnívám se však, že hlavní obsach slov zůstal nezměněn a to je pro potřeby tohoto článku stěžejní.