Sophie a její strasti (2. zmar)

Když jsem vám tak trochu představil Sophii (zmíňil jsem se však čistě a jen o její holé existenci, nic více), možná jste zaregistrvali, že jsem důledným odpůrcem všech tzv. distributorů popsaného papíru. Možná si říkáte, proč tolik nenávidím jejich ničím neukojitelnou touhu zaplnit každé volné místo v polici svým popsaným fascyklem, jejich neskonalou naivitu s níž považují každou myšlenku zapsanou jejich rukou za výplod génia jejich mozků. Ani se vám nedivím, nicméně pokusím se vám, alespoň v kterátkosti, nastínit obhajobu mé osoby, mého bláznovství.

Pokud vám budu vykládat o mém setkání se Sophií, nemíním rozhodně v žádném případě naznačovat, že je toto setkání něčím vyjímečné a že vám tato vyjímečnost neměla uniktnout. (Vyjímečností jsou nabyté denní (recyklované) tisky, vyjímečnost událostí vytéká též zpod televizorů při sldování pravidelných zpráv.) Rozhodně nechci těmto lidem brát jejich práci, tedy jejich monopol na vyjímečnost. Ne, to co vám budu vyprávět o mém setkání se Sophií bude zcela prostého rázu, až si možná řeknete, že na tom našem setkání ve své podstatě není opravdu nic vyjímečného.

Pokud vás budu zaměstnávat čtením těchto (a snad i následujích řádek), nečiním tak pro to, abych mohl následně vychutnávat váš (slepě konvenční) potlesk. Nepředstavuji vám Sophii, abyste mě mohli obdivovat, či abyste glorifikovali ji. V žádné případě, rozhodně by se nám žilo daleko lépe bez vašich pohledů, pohledů tak lačnících po nějaké ikoně, ke které se mohou upnout, kterou mohou obdivovat a za kterou mohou slepě kráčet. To, že se o našich zážitcích (někdy i velmi intimních, jak ostatně budete moci sami posoudit) dozvíte, je projevem čistě a jen mé myšlenkové prostaty. Snažil jsem se ji dlouhou dobu léčit, ale neúspěšně, stejně jsem musel rezignovat, otevřít záchodovou mísu (zapnout můj Computer) a prostě to pustit, bez ohledu na to, komu to spadne na hlavu. Choval jsem se sobecky? Možná, ale řeknu vám, že v té chvíli mi nepřišli na mysl možné důledky. Bolest byla strašlivá a mě naplňovala jen jediná vidina, vidina toho jak to konečně bude venku a mě se uleví.

Pokud vás budu snad otravovat (či dokonce nudit) svým prostým (bezduchým) výronem myšlenek, pak rozhodně odmítám vaše nařčení, že jsem za svůj výron zodpovědný. Pokud vím, tak já jej pouze a jen vypustil, to jestli se jím budete zabívat (budete se v něm rochnit) je čistě a jen vaše věc. Vy do něj strkáte svůj zvědavý noc, vy přijímáte odpovědnost za to, že vás tento výron, znechutí, pobouří, či dokonale otráví.
 

Ano, chápu následné argumenty jistě nedostačují  tomu, aby mě zbavili mého bláznoství. A pokud byste mě přece jen za blázna neoznačili, neuvěřil bych vám. Pořád bych cítil vaše pohledy, pohledy lidí, kteří nemají s bláznostvím nic společného. A možná, že opravdu blázen jsem (tedy alespoň určitě jsem myšlenkový prostatik).